jazyky...

K čemu tedy vlastně slouží ona dlouhá vidlice na konci jazyka, když lze příslušné molekuly do úst dopravit i jazykem docela obyčejným? Otázka o to naléhavější, že rozeklaný jazyk vznikl pravděpodobně ve dvou, či dokonce ve čtyřech evolučních liniích nezávisle na sobě. Bude mít tedy pro své nositele zřejmě nějaký význam.
Když G. S. Fraenkel a D. L. Gunn studovali pohyby živočichů, rozčlenili je do mnoha typů souhrnně označovaných taxe a kineze. Pro přímý pohyb k určitému stimulu navrhli označení klinotaxe a tropotaxe. Oba dva vyžadují opakovanou nebo kontinuální stimulaci smyslových orgánů, která „vede“ živočicha ke zdroji (nebo od zdroje) stimulů. Klinotaxe je založena na porovnání intenzity nebo kvality stimulu na dvou různých místech v různém čase, zatímco tropotaxe zahrnuje porovnání stimulů na dvou místech těla najednou. Klinotaxe je pro chemorecepci běžná. Tropotaxe je teoreticky možná, ale vyžaduje dostatečně silný chemický gradient; takový, aby stimulace na různých částech těla měly odlišitelnou intenzitu.
Pro hady a ještěry, kteří využívají tropotaxi, je důležitá schopnost vnímat v jednom okamžiku odlišnou chemickou kvalitu na dvou různých místech. A k tomu se právě výborně hodí jazyk s dvěma konci. Čím jsou oba konce delší, tím může být vzdálenost mezi „prozkoumávanými“ body větší a tím je chemorecepce de facto citlivější. U některých druhů (např. z čeledí Varanidae, Teidae či některých hadů) může být vzdálenost mezi oběma konci jazyka větší, než je šířka hlavy.