„Bohužel, Gucky,"

varovala Betty Toufryová. „On se ne¬smí dozvědět, že jste teleporteři. To by ho určitě trklo. . . Pře¬ce nechceš, aby se ta loď obrátila a navždycky uletěla?"
„No jo," zabručel Gucky. „Dobře, dáme si bacha. Zůstaň na příjmu, Betty. Ohlásím se, jakmile uvidím loď." ř
Pak se otočil ke svým dvěma přátelům: „Hej, vstávejte!"
Promluvili si o své situaci a rozloučili se s ostrůvkem. Vě¬děli, že se sem ještě jednou vrátí - kvůli těm dvěma Azgolanům nahoře u vodopádu. A když ne oni, Rhodan sem ně¬koho pošle.
Chytili se za ruce a skočili nejdříve do města, protože je Gucky už znal. Odtud se pak spokojili s krátkými trasami. Spěchali za sluncem. Rychle svítalo. Když pak konečně ma¬terializovali na několikatisícovém horském hřebenu, spat¬řili loď.
„Támhle!" zvolal Gucky a přikrčil se ve stínu skály.
Tako a Ras ji taky spatřili.
Vysoko nad nimi směrem na východ se vznášel obrovitý objekt. Polovina, ozářená sluncem, se stříbřitě leskla, od¬vrácená polovina byla černá. Loď se tiše a klidně vznášela nad krajinou.
Pod trupem lodi se mihotalo osm silových polí. Nesly loď jako neviditelné trychtýře.
„Sací pole," zašeptal Ras. „Tím nasávají výtrusy. Je to do¬cela prosté."
„Aha, a jak ty pole fungujou?" zeptal se Gucky.
Ras pokrčil rameny.
„Můžeme vyslovit nějaké domněnky," uhnul s odpovědí. „Nasává to vzduch, filtruje ho a zase ho vypouští. Výtrusy zůstanou uvnitř. Takhle nějak to bude. Možná, že to funguje tak trochu jako magnetismus."
„Magnetismus?" divil se Gucky. „Přece mi nechceš tvr¬dit, že ty výtrusy jsou magnetický?" •
„To asi ne," usmál se Tako a pozorně si prohlížel obří loď. „Ale výtrusy mají nějaké buněčné záření a na základě něj jsou možná sbírány."