„Jestli budeme tak dlouho čekat..."

Rhodan kývl na Betty.
„To nebudeme. Speciální přístroj je k dispozici, takže ho využijeme. Nač ještě čekat? Azgola je neobydlená. Hmmm," zapřemýšlel. „Azgolané by se sem chtěli vrátit. Copak vážně není možné se toho mechu nějak zbavit? Ochladit planetu?"
Guckyho náhlé hlášení ho podobných úvah zbavilo.
Betty okamžitě přenášela jeho myšlenkové impulzy.
„Mech... vadne. Jo, fakticky vadne! Čert mě vem, ale to není náhoda!"
„Klid!" přikázal Rhodan a Betty jeho rozkaz poslala dál. „Chci přesnější hlášení, Gucky! Každou podrobnost. Co se s tím mechem děje?"
„Vadne! Fakticky vadne! Všude, kde už ta loď byla, mech prostě vadne, hyne, odchází."
„Dobrá, Gucky, sledujte dál tu loď a zjistěte, jestli se opravdu chová jak si myslíš."
Trvalo to další tři hodiny, ale pak bylo jasné následující:
Jakmile loď sklidila určitou oblast, mech tam zahynul.
Bylo to, jako by jej loď vysála: Rhodan tím pádem pocho¬pil, že ještěrkovité bytosti, které tuto loď stvořily, byly hu¬mánní a dobrý národ. Vyvinuli takové zařízni, aby mech po sklizni zahynul a nemohl už nikoho ohrožovat. Ale nemohly počítat s tím, že roboti dělají chyby - anebo vysílačky, které je řídí. Zase jednou si Rhodan plně uvědomil, že bytost ne¬musí nutně vypadat humanoidně, aby mohla jednat jako člověk.
„Výborně, Gucky. Ale zůstane u tří dnů, jak jsem říkal. Musíme mít jistotu."
„Ale já už vážím skoro dva metráky, o Rasovi nemluvě. Tak velkou váhu na lodi nemáte!"