Je zcela

překryto srostlými očními víčky, jež propouštějí světlo zvláštními "okénky".
V případě pradávných předchůdců hadů měla zavřená oční víčka chránit citlivé oči před zraněním. Říká se, že hadi mají strnulý pohled. Ve skutečnosti však nejsou oči strnulé a čočky jsou schopny přizpůsobit se měnícím se světelným podmínkám . Samotné oko je však pohyblivé jen málo. Při svlékání svléká had svou starou zrohovatělou horní vrstvu kůže víceméně vcelku. Nová kůže pod svlečkou je zvláště pestrá. Hadi svlékají i srostlá oční víčka, která vypadají jako průhledná čočka.

Proto se

mohou mnozí hadi pohybovat pozoruhodnou rychlostí. Zvláštním způsobem se hadi pohybují, když svlékají vcelku pokožku, přičemž využívají těch nejmenších nerovností podkladu. Mnoho druhů hadů, zvláště tropických, výborně šplhá. Když se had plazí, skupiny žeber na obou stranách těla se střídavě pohybují vpřed, takže působí jako nohy. Některé druhy hadů žijí v kypré zemi.Domníváme se, že zahrabávající se formy
jsou nejpůvodnější a naznačují cestu historckého vývoje od ještěrů s nohama k beznohým hadům. Při životě pod zemí nohy překážejí, šupiny jsou však nezbytné, neboť umožňují pohyb. Tuto domněnku podporuje i stavba hadího oka.

Díky velkému

počtu obratlů je tělo hadů velmi pohyblivé.Nepřítomnost končetin vyžaduje zvláštní způsob pohybu: hadi se plazí na vlastních žebrech. Špičky jejich žeber se opí-
rají o kožní svaly, jež jsou zase spojeny s velkými břišními štítky. Souhra funkce
žeber a břišního svalstva dovoluje břišním štítkům přitisknout se k nerovnému podkladu. Had pak posouvá štítek po štítku, k čemu je třeba jen poměrně málo síly, protože jeho hmotnost je rozložena stejnoměrně na podkladu.

Hadi

Řád hadů zahrnuje na Zemi asi 2700 druhů, to je o něco méně než u blízce příbuzných ještěrů. Oba řády patří do skupiny plazů šupinatých (Squammata). V Evropě žije 27 druhů hadů, většina z nich ve Středomoří.Už u ještěrů jsme se zmínili o pozoruhodné tendenci zakrňování končetin. U hadů, kteří bezpochyby také kdysi měli končetiny, pokročila tato redukce noh nejdále. Až na několik výjimek nenachá zíme na jejich kostře už žádné zbytky končetin. Za hlavou jsou na kostře už pouze obratle a žebra.

Často se však zaměřuje i na ještěrky, nebo skokany. Ráda se vyhřívá, ovšem zastihnout ji můžeme spíše v podvečer, protože polednímu slunci se vyhýbá. Zimuje podle nadmořské výšky (říjen, listopad až březen, duben) pod kořeny stromů či v puklinách, často hluboko pod zemí a hromadně s jinými druhy plazů. Na jaře ji lze zastihnout poměrně brzo, někdy se sluní i na sněhu. Bezprostředně po zimě se páří, v té době jsou také nejzranitelnější, neboť úplně ztrácí ostražitost. Po 4–6 měsíční březosti se rodí až 20 živých mláďat, která již od narození disponují úměrným množstvím jedu. Největším nepřítelem pro zmiji je kromě ježků, dravců a divokých prasat především člověk, který ji odnepaměti na potkání ubíjel.

ze vcerejska

Samice mají barvu spíše do hněda až červenohněda a klikatou čáru na zádech mají méně kontrastní (tzv. pohlavní dimorfismus). Od krku až po špičku ocasu se zpravidla táhne všeobecně známý, tmavý klikatý pruh. Břicho je šedavé až šedohnědé a je nejtmavší směrem ke středu. Oko má úzkou, vertikálně štěrbinovitou zřítelnici, s čevenohnědou duhovkou. V Evropě vytváří několik poddruhů a jsou známy i melanické (forma prester) a jednobarevně červenavé (forma chersa) odchylky, bez typické klikaté hřbetní čáry. Zmije obecná je nejaktivnější za soumraku a po setmění, v nejteplejších letních měsících i v noci. Žije terestricky, na zemi také pátrá po potravě, kterou tvoří hlavně myšovití hlodavci.

Způsob života

Je to jediný jedovatý had žijící na našem území. Má selenoglyfní zuby typické pro zmijovité hady a produkuje velice účinný hemotoxin, vzhledem k jeho malému množství však bývá uštknutí jen zřídka smrtelné. Dosahuje délky 60–70 cm, výjimečně až 90 cm. Tělo je mírně zavalité, oválná hlava se špičatým čenichem je zřetelně oddělena od těla. Typický trojůhelníkový tvar dostává hlava hlavně při podráždění, kdy ji had zploští a nafoukne její zadní část. Základní zbarvení je velice variabilní, u samců bývá od světle šedé až po tmavě šedočernou.

zmije

– Vipera berus berus (Linné, 1758)

Rozšíření
Vyskytuje se téměř po celé střední a severní Evropě, od Pyrenejí až po Balkánský poloostrov na jihu. V Asii zasahuje jižně až do Mongolska, Číny a Severní Koreje. Zmiji obecné patří jeden světový primát - jedná se o hada s nejsevernější oblastí výskytu. Některé její populace ve Skandinávii zasahují až za polární kruh!
Biotop
Obývá širokou škálu biotopů, od okrajů lesů, lesních mýtin, okrajů polí, luk, mokřadů a rašelinišť, až po opuštěné lomy a železniční náspy. Často se zdržuje poblíž vodních ploch, extrémně suchým místům se vyhýbá. Vystupuje téměř do 2000 metrů nad mořem, Alpské populace dokonce až do 2700 m n. mořem. V nížinách se téměř nevyskytuje.

Samice

kladou 5–15 podlouhlých vajíček do vlhkého substrátu. V oblastech s dostatkem starých vykotlaných stromů s dutinami naplněnými trouchnivějícím dřevem, dávají užovky stromové přednost právě tomuto materiálu. Mláďata se začínají líhnout (v závislosti na inkubační teplotě a čase snůšky) koncem srpna nebo během září, za chladnějšího léta až v říjnu. Její stavy v přírodě nedecimují jenom přirození nepřátelé z živočišné říše, ale také zkulturňování krajiny a ničení vhodných biotopů, dokonce je často lovena nezodpovědnými teraristy. V ČR je zařazena mezi kriticky ohrožené druhy (KO), neboť se jedná o jednoho z nejvzácnějších a nejvíce ohrožených plazů u nás.

Dobře plave

i šplhá, přesto však dává přednost terestrickému způsobu života. Je to aktivní a odvážný lovec, který v podrostu pátrá po hlodavcích, ještěrkách, ptácích i jejich mláďatech, nepohrdne však ani samotnými ptačími vejci. Jako typický škrtič, kořist nejprve zadusí ve svých smyčkách a pak jako většina ostatních hadů pozře od hlavy. Malé užovky loví především ještěrky. Zimní úkryty opouští koncem dubna nebo začátkem května a při setkání samců dochází k rituálním soubojům o samice a teritoria. Doba páření nastává koncem května a trvá asi do poloviny června.

Způsob života

Svalnatý, ale přitom štíhlý a velice mrštný had s denní aktivitou. Zbarvení je proměnlivé - od téměř černé barvy přes hnědou, olivově zelenou, až po jasně žlutou, s naznačenými žlutavými skvrnami za hlavou, které jsou nejvíc zřetelné u juvenilů a díky nimž bývá zaměňována s užovkou obojkovou. Zcela výjimečně může dorůst až do dvou metrů, což z ní činí nejdelšího hada nejen u nás, ale i v celé střední Evropě. Obvykle má však jen kolem 1 metru. Má ráda blízkost vody, ačkoliv na ní není tak závislá jako užovka obojková.

Biotop

Užovka stromová je především obyvatel nížin, případně středních poloh. Vyhledává teplejší a prosluněnou krajinu lesostepního charakteru, světlé háje, listnaté lesy a remízky, kde se zdržuje hlavně v nižších patrech křovinného podrostu. Lze ji zastihnout i na jižních osluněných stráních, ve starých opuštěných lomech, na vinicích, železničních náspech, kamenných zídkách, v zarostlých příkopech apod. Nevyhýbá se však ani málo frekventovaným hospodářským, či polorozpadlým opuštěným budovám, jako jsou stodoly, kůlny a půdy.

Rozšíření

Teplejší, jižní polovina Evropy, od východního Španělska, Francii, Itálii a Balkán, až po Kaspické moře. ČR leží na samém okraji areálu, proto se u nás vyskytuje pouze ostrůvkovitě, na několika izolovaných lokalitách především na Moravě a ve Slezsku (Podyjí a při hranicích se Slovenskem). Nevelké, ale stabilní populace jsou průběžně sledovány na Karlovarsku a v Poohří.

Kromě

přirozených nepřátel, kteří ji ohrožují, bývá navíc považována za škůdce v rybářství a tak je nesmyslně ubíjena nejen samotnými rybáři, ale často i koupajícími se rekreanty, kteří ji mylně považují za zmiji. Mnohé populace u nás již byly zcela zničeny výstavbou přehrad a regulováním říčních toků. Negativní vliv na její celkové stavy má také úbytek drobných plevelných ryb, z důvodu kontaminované vody obsahující těžké kovy. Je kriticky ohrožená (KO).
Užovka stromová – Elaphe longissima longissima
(Laurenti, 1768)

Na přelomu

června a července kladou samice 4–16 vajec do tlejících zbytků vegetace, do jednoho kladistě klade často i mnoho samic současně. Mláďata se líhnou koncem srpna a začátkem září, vodu prozatím nevyhledávají, ale brzy zalézají do zimovišť. První potravu přijímají obvykle až v následujícím roce. Hlava užovky podplamaté je protáhlá a má výrazně vystouplé „žabí“ oči, přizpůsobené vidění pod vodou. Je to denní had, dosahující délky 80–110 cm. Základní zbarvení je jednoduché, od šedavé přes hnědou, až po olivovou či žlutohnědou, s tmavými skvrnami na hřbetě, někdy spojenými v pruhy.

Způsob života

Užovky podplamaté začínají aktivovat přibližně v polovině až na konci dubna, v závislosti na teplotě. Až do páření (v květnu) se zdržují na zimovištích a nepřijímají potravu. Výborně plavou a potápí se, vodu však vyhledávají až když teplota přesáhne 15 °C. V té době také začínají lovit obojživelníky a především ryby, které jsou jejich hlavní potravou. Přes léto se intenzivně sluní, často vyhledávají kameny a kusy dřeva vyčnívající z vody, bylo však pozorováno slunění i přímo pod vodní hladinou.

Užovka podplamatá

– Natrix tessellata tessellata
(Laurenti, 1768)

Rozšíření
Od západu Středomoří a jižní Evropu až po střední Asii. V ČR žije ostrůvkovitě a je mnohem vzácnější, než její blízká příbuzná, užovka obojková.

Biotop
Je velice teplomilná a úzce vázána na vodní prostředí. Žije podél větších, pomalu tekoucích říčních toků s výskytem kamenitých mělčin, v okolí údolních nádrží, případně u menších stojatých vod. Lze jí zahlédnout i ve starých a prohřátých zatopených lomech. Miluje osluněná říční údolí s kamenitými a řídce porostlými břehy. Většinou nepřekračuje hranici 400 metrů nad mořem.

Vyhýbá

se zřejmě jen kuňkám a mloku skvrnitému. Kořist neškrtí ani nepřidržuje, ale polyká jí živou. V ohrožení vypouští z análních žláz páchnoucí látku a předstírá vlastní smrt (tzv. thanatoza). Bývá obětí celé řady predátorů, od savců až po ptáky, snůšku a čerstvě narozená mláďata můžou ohrožovat i velké druhy střevlíků. Největší podíl na jejích klesajících stavech má ale zánik vhodných líhnišť a zimovišť, a také drastický úbytek obojživelníků, jako důsledek znečištěného životního prostředí. Zařazená mezi ohrožené druhy (O).

Způsob života

Užovka s denní aktivitou, dorůstající do jednoho metru, jen výjimečně až 120 cm. Základní zbarvení je šedé, někdy s drobnými černými skvrnami nebo dokonce pruhy. Jsou známi i zcela melaničtí jedinci. Typické jsou žluté půlměsíčky za hlavou. Vzhledem k obrovskému rozšíření vytváří devět poddruhů, lišících se především kresbou. Zimuje od října do března až dubna, v závislosti na počasí, často společně s jinými druhy plazů. Páří se v květnu. V červenci až v srpnu snáší samice (často i hromadně) do kompostů, hromad tlejících pilin nebo jiného organického rozkládajícího se materiálu 10–50 vajíček. Mláďata se líhnou přibližně po dvouměsíční inkubaci. Její potravu tvoří především skokani hnědí a jiní obojživelníci, loví také drobnější plevelné rybky.