Marshall

říkal, že když udrží svou rychlost, mohla by bejt na Azgole za čtyři hodiny. Jo, a ještě něco - přiletěla loď ze Země a přivezla tu slavnou vysílačku. Zatím ji nemohli vyzkoušet - takže první zkouška vlastně rozhodne."
„Pěkné vyhlídky," sarkasticky komentoval Japonec.
Gucky zavřel oči.
„Já si zdřímnu. Kdo ví, kdy pak zase budeme moct v kli¬du spát. Za čtyři hodiny začne lov."
„Lov?" divil se Ras.
„Jistě, co jinýho? Musíme tu loď sledovat, až se tady ukᬞe. Takže se na to vyspím."
Nikdo nic nenamítal.
Hodiny plynuly a rychle se stmívalo.

Každopádně

„nehrozí žádný nebezpečí, a to mě uklidňu¬je. Jednou určitě zhubneme. Momentík...!"
Zavřel oči a soustředil se. Bylo vidět, že přijímá telepatické impulzy. Několikrát přikývl. Pak opět otevřel oči a tri¬umfálně zamrkal. Dokonce na okamžik vycenil svůj pověst¬ný hlodák.
„Ještě tak dlouho?" řekl však náhle zklamaně. „Celý tři dny?"
Pak se uvolnil a natáhl se.
„Tak co?" 'netrpělivě naléhal Ras. „Jak dlouho tady bude¬me trčet?"
„Zaměřili Sklizňovou loď," vysvětloval myšob. „Materializo¬vala těsně před soustavou a chystá se sem vlítnout. Nesmí si nás všimnout - aspoň prozatím. Takže naše dovolená pokračuje."
„Je tady!" zvolal Ras. „Takže přece jen přiletěla!"
„Co je na tom tak vzrušujícího?" zjišťoval Gucky. „Kaž¬dopádně se nejdřív musí zjistit, jak sbírá ty výtrusy. Nikdo neví jak to dlouho potrvá, ale nejmíň tři dny. Pak dostane¬me nový rozkazy," vzdychl Gucky. „Takže tři dny smíme ještě tloustnout. Bully se umlátí smíchy, až mě uvidí."
Ras vážně poznamenal: „Kdy sem ta loď přiletí?"

Gucky dřepěl na břehu a sledoval vodní hladinu. Občas si ohmatal nohy nebo břicho - opravdu tloustl. Tloustl dokon¬ce neuvěřitelně rychle.
Vzdychl a popřemýšlel, která z Bullyho nadávek by nyní asi nejlíp seděla na jeho situaci.
Ras ležel o pár metrů dál v paprscích zapadajícího slun¬ce a spal. I on zlenivěl. Také tloustl, ale občas pocítil ne¬příjemnou křeč v žaludeční krajině. Připomínala hlad, ale byl sytý. Nedokázal by spolknout ani sousto.
„Copak ta Sklizňová loď nikdy nepřiletí?" zabručel Ras a převalil se na druhý bok. „Už to dlouho nevydržím."
Gucky, který se právě telepaticky bavil s Betty Toufryovou, zavrtěl hlavou.
„To nikdo neví. Musíme prostě čekat, i kdybysme měli prasknout."
„Tobě se to brzy stane," flegmaticky zamumlal Tako. „Až tě uvidí malá Betty..."
„No a...?"
Ras ukázal nahoru po řece.
„Rád bych věděl, proč ti dva vědci netloustli. Možná se jejich tělo bránilo nejhoršímu."
Gucky pokrčil rameny.

Loď byla komplex.

Tento komplex dostal příkaz, že má spočítat určitou po¬zici a pak k ní letět. Nemusel spěchat. Setba dozrála, ale ne¬mohla přezrát. Mohla počkat.
Zato on, Rabotax III, musel tentokrát dlouho čekat.
Možná, že za to mohl výpadek vysílacího střediska nebo závada na Rabotaxu II či I. Ale proč Páni tak dlouho mlče¬li? Dostali se snad do nějakých potíží?
Až teď.
Konečně se ozvali!
Úroda čekala a Rabotax III se vydal na cestu.
Let - transice - čekání.
Pořád a pořád a pořád dokola.
Hodinu" za hodinou, den za dnem. Byla to dlouhá cesta z bezhvězdného prostoru až na okraj Mléčné dráhy. Ale brzy měl doletět na místo určení.
Ještě čtyři transice.
Brzy...

Stříbřitý povrch

byl poznamenán mnoha jizvami, způso¬benými úlomky meteoritů. Na zádi lodi se barva změnila a ztemněla. Vypadalo to tam, jako by přes ni přejel smrtící energetický paprsek.
Loď neřídila živá bytost.
Velín nepřipomínal nic z toho, co lidé kdy viděli. Nejdů¬ležitější byla spojová centrála, která stejně jako všecko na lodi patřila k jednomu automatickému komplexu.
Byly tam chodby a místnosti, ale nikdo by nedokázal říct, jakému účelu mohly sloužit. Možná, že na lodi občas letěl nějaký technik ještěrčího lidu, ale možná, že tyto prostory měly nějakou docela jinou, neznámou funkci.
Největší část lodi však byla tvořena prostorami, prozáře¬nými umělými slunci. Tyto prostory byly prázdné. Obsaho¬valy pouze atmosféru, která byla neustále obnovována do¬konale fungujícími stroji.

„Vyzvednou vás tady,"

řekl nakonec. „Myslíte, že jsou ješ¬tě další Azgolani, který sdílej váš osud?"
Tlouštík zabručel: „Upřímně řečeno je mi to jedno. Klid¬ně nás tady nechtě."
„Já vím," odpověděl Gucky. Musel co nejrychleji infor¬movat Rhodana. „Tak se tady mějte. Příjemnou zábavu."
Obrátil se a chtěl jít zpátky ke člunu.
Vtom za ním Azgolan zvolal: „Ale ty taky nejsi zrovna nejhubenější!"
Úkosem se ohlédl. Možná, že opravdu přibral, no a co!
Teprve když na břehu řeky spatřil Taká, nálada se mu zlep¬šila. Tako totiž také tloustl!
Loď neomylně směřovala ke svému cíli. Podobala se obro¬vitému válci o průměru pěti set metrů a délce dvou kilome¬trů. Povrch se stříbřitě leskl. Nebylo vidět žádná okna.
Loď byla stará.

Gucky

se zhluboka nadechl, a pak mu došlo, že musí zů¬stat trpělivý. Posadil se a v klidu začal vysvětlovat, co se stalo. Nakonec řekl: „Museli .na vás zapomenout, protože jinak byste byli dávno pryč z Azgoly. Jak jste dokázali ne¬tloustnout? Přestali jste dýchat?"
Oba Azgolané se posadili. Pak se mu přiznali, že si prostě lebedili. O výtrusech nic nevěděli, ale neměli hlad a ne¬museli se o nic starat, tak si to užívali.
Gucky si tím pádem uvědomil, že tohle tloustnutí může také způsobovat značnou letargii. Bylo však podivné, že tihle dva neztloustli tak rychle jako jiní. Že by tady bylo méně výtrusů než jinde po planetě? Ze by za to mohla ta voda? Určitě to představovalo hádanku pro vědce ze Země.

Když je našel,

ujistil se, že má pravdu.
Leželi na malé mýtině. Byli sice tlustí, ale zdaleka ne to¬lik, jak si Gucky původně myslel.
Podle okolních přístrojů poznal, že má co dělat s vědci. Stál tam i nějaký stan.
Když myšob vyšel na mýtinu, téměř se vyděsil, že Azgo¬lané vůbec nereagují. Ten tlustší se jen trochu napřímil^ po¬zorně na něj pohlédl a pak klidně řekl: „Máme návštěvu."
Potom klesl zpátky a zavřel oči.
Azgolané mluvili zkomolenou arkonidštinou, které Guc¬ky rozuměl bez telepatických schopností. Oni tedy mohli rozumět i jemu.
„Co tady děláte?" zeptal se a vrazil si ruce v bok. „Co¬pak nevíte, že Azgola byla evakuovaná?"
Tlouštík vyvalil oči. .,
„Kdo jsi?"

Gucky

se soustředil na přicházející impulzy a konstato¬val, že se tam někde musí někdo ukrývat.
Nebál se ho, Azgolané byli vždy mírumilovní, a kromě toho za ním musel, aby ho zachránil před smrtí.
Gucky si to bez dalšího přemýšlení namířil k ostrůvku, ze kterého ty impulzy přicházely. Vtom si všiml, že voda už není tak čirá, zeje pokryta modrozelenou mastnou vrstvou. Myšob nejdřív netušil, co by to mohlo být, ale pak si uvě¬domil, že v noci pršelo a že to nějaké ty výtrusy muselo spláchnout do vody.
Ale hned na to zase zapomněl. Vysunul příď lodi z vody. Soustředil se na impulzy. Zjišťoval, že tam budou nejméně dva Azgolané.

Po několika minutách

se mu podařilo zahnout za zátočinu, zabočit do líného krajního ramene a ponořit se do pra¬lesa.
Tady byla voda temná a nepřátelská. Myšob by se ani ne¬divil, kdyby před sebou najednou uviděl krokodýlí tlamu, ale zároveň si uvědomoval, že tu žádní krokodýli nejsou.
Gucky byl sytý. Sice od včerejšího dne nic nesnědl, ale připadalo mu to, jako by snědl poloviční náklad karotky. Opatrně si ohmatával břicho. Připadal si tlustší. "'Říční rameno se najednou začalo rozšiřovat, až se změ¬nilo v idylické jezero. Vzadu bylo vidět vodopád.
Gucky se v tu chvíli nechoval jinak, než by se choval kdo¬koliv jiný: musel vědět, co je za tím vodopádem. Pomocí telekineze se i s kánoí přenesl za vodopád a .vyplatilo se mu to. Vyplatilo se mu to víc, než v tu chvíli vůbec tušil.
Opět se octl na jezeře, které bylo na opačné straně uza¬vřeno dalším vodním stupněm. Na jezeře objevil několik kouzelných ostrůvků. Pádloval statečně dál, když vtom ho cosi zmrazilo.
Myšlenkové impulzy!
To bylo přece úplně vyloučeno, vždyť Azgola byla evakuována! Tady na tomhle světě přece nezůstal ani jeden Azgolan! Nebo snad ano?

Ras Čubaj

nasbíral suché dřevo a podpálil oheň. Pak před něj usedl a zamyslel se. Snil. Jeho pohled pronikal ohnivý¬mi jazyky do neznámých dálav - možná dokonce do minu¬losti. Takhle nějak patrně žili jeho předci.
Z Gucky ho se mezitím stal přírodovědec. S pomocí teleportace by se mu jistě dařilo prozkoumávat okolí pohodl¬něji, ale nebylo by to tak romantické. Takže si složil kanoi, vzal do pacek pádlo a pustil se proti proudu. Když se una¬vil, nechal se nést zpět.
Krajina vypadala podobně jako na Zemi. Trochu to při¬pomínalo Amazonku, ale nebylo to tu tak zákeřné a nebezpečné. Tady člověk nenarazil na domorodce. Klima bylo zdravější než v tropech a voda zůstala pitná.
Gucky pádloval ze všech sil, protože v zádech cítil pohle¬dy Rasa Čubaje.

Betty se triumfálně usmála.

„Říkají, že má recht. Mají tam sedět a koukat, nebo se tro¬chu bavit? Na Azgole není kromě nich žádná jiná bytost, takže jim nehrozí žádné nebezpečí..."
Rhodan přikývl.
Betty byla ráda, že nic nenamítá. Kromě toho měl mno¬hem větší starosti: se Sklizňovou lodí. Kdesi v nekonečném vesmíru v tu chvíli letěla loď, posedlá svým novým úkolem. Každou chvíli mohla dorazit k Azgolově hvězdě.
Ale možná také až za sto let.
Všichni měli co dělat.
Tako si složil rybářský prut, který mu Gucky přinesl z města. Dlouhé hodiny postával u řeky a nahazoval, aniž by zabrala jediná ryba. Navečer začal vážně pochybovat, jest¬li na Azgole vůbec nějaké ryby jsou.

Hrají si

„na dovolenou, pane," řekla nakonec váhavě.
Rhodan na ni nevěřícně zíral.
„Co to říkáte? Na dovolenou?"
Mutantka přikývla.
„Ano. Gucky se vyjádřil v tomto smyslu. Z evakuovaného města přinesl velký stan a kánoi. Vozí se po řece a pro¬zkoumává prales. Na Sklizňovou loď vůbec nemyslí."
„Vskutku?" podivil se Rhodan. „Že by?"
„Nesmíte Guckymu nic vyčítat, pane," bránila Betty své¬ho přítele. „Koneckonců dostal rozkaz vyčkávat na další in¬strukce. Jsem s ním ve spojení. Jakmile dorazí Sklizňová loď, svou dovolenou přeruší."
„To bych mu taky radil," přikývl Rhodan. „A co na to ří¬kají jeho dva druzi?"

Atlan

neoznamoval nic nového. Na Arkonu II nadále vlád¬la vážná situace, ale nezhoršovalo se to.
Další hyperspojení bylo navázáno s plukovníkem Jefem Claudrinem.
Epsaleran se mistrovsky cvičil v trpělivosti. Jeho hlas sice zněl ještě pořád dunivě, ale prozrazoval už naprostý klid. Koneckonců dobře znal planetu Mechanica, kterou společně s Rhodanem navštívil. Druhá návštěva se pak zdá jednoduš¬ší a lehčí než ta první.
„Vyčkávat!" zněl Rhodanův rozkaz.
Po rozhovorech se Rhodan setkal ve velínu s Bullym. O vteřinu později vstoupili John Marshall a Betty Toufryová. Oba zachytili Rhodanův myšlenkový rozkaz.
„Co dělá naše trojka na Azgole?" zeptal se Rhodan.
Marshall se podíval na Betty, ale ta nečekaně váhala s od¬povědí.
„Takže co je?" zopakoval Rhodan, zatímco Bully očivid¬ně špicoval uši. Betty se totiž netvářila starostlivě, spíše tro¬chu rozpačitě.

Tako a Ras ještě spali, přestože leželi ve vlažné vodě. Ale už přestalo pršet a na obloze se trhala mračna.
Gucky nechal druhy spát a sám si lehl na přinesený balík věcí. Uprostřed pralesa, na malém ostrůvku, obklopen prů¬zračnou teplou vodou - to byla dovolená podle jeho gusta.
Když usínal, dalo se říct, že na Sklizňovou loď už úplně zapomněl.
Ale Rhodan na ni nezapomněl. ,
Když získal jistotu, že jeho tři mutanti přistáli na Azgole, odebral se do své kajuty a chvíli si zdříml. Pak navázal spo¬jení s jednotlivými loděmi, aby se ujistil, že všechny struk¬turální zaměřovače flotily pracují. Kdyby se někde objevi¬la Sklizňová loď, musela být okamžitě zaměřena.

Na hlavních ulicích svítily lampy,

i když jenom slabě a pa¬trně z posledních sil. Myšobovi to však stačilo.
Mrtvé město patří k podivnostem. Působí totiž velmi zvláštně, když v něm nikdo nežije, protože bylo stvořeno k životu. Opuštěnost a ticho pak účinkují dvojnásob tísnivě.
Gucky zůstal stát bez hnutí.
Byl tu obchod vedle obchodu. Některé výkladní skříně byly rozbité, mnohé zboží rychle odneseno nebo možná ukradeno, ale tlustí Azgolané tu toho po sobě zanechali ještě velmi mnoho. Gucky brzy našel velký obchodní dům, po kterém původně pátral.
Gucky byl v podstatě romantická duše. Hned si říkal, že si nucený pobyt na této planetě co nejvíce zpříjemní. Pro¬hledal všechna patra a konečně našel to, po čem toužil. Peč¬livě sbalil všechny potřebné věci a udělal z nich velký ba¬lík.
Nyní už znal svůj cíl a bylo pro něj lehké vrátit se pomo¬cí teleportačního skoku přesně na cíl.

Gucky

se uprostřed noci probudil. Zvláštní pocit mu říkal, že něco nesouhlasí, a teprve pak si všiml, že mu z chlupů kape voda.
Pršelo.
Pár minut trvalo, než se ve tmě rozkoukal. Ras a Tako spa¬li. Déšť jim očividně nevadil. Pořád ještě bylo teplo. Při tomhle počasí se muselo mechu dařit jako plevelu.
„Nechali Azgolani na planetě aspoň nějaký stany?" za¬myslel se Gucky, ale jenom si to myslel, aby své druhy ne¬probudil. „Možná bych se měl porozhlídnout."
Věděl, na kterém kontinentu přistáli. K opuštěnému měs¬tu to bylo asi dva tisíce kilometrů. Věděl, že je určitě neob¬jeví hned po prvním skoku, ale nevadilo mu to.
Soustředil se na přibližný směr a dematerializoval. Když se znovu rozhlédl, stál uprostřed rozlehlé roviny ve vyso¬ké trávě. Dva další skoky ho přenesly k moři a pak už bylo snadné najít město.
Civilizace Azgolanů se propadla o dvě stě let zpátky. To¬hle byla civilizace parních strojů, ale našly se tu také elek¬třina, plachetnice a dokonce nějaké letouny. Gucky se do¬cela podivoval, že ještě svítí pouliční osvětlení.