Žádná odpověď. Telepatické spojení se SIRIEM bylo pře¬rušeno. Takže se od Rhodana nedala čekat pomoc. Ten bude chvíli vyčkávat...
Gucky si všiml robota, který stál u stěny. To on je zajal! To monstrum mělo vzdáleně lidské tvary. Podle jakého vzo¬ru byl vytvořen? Přece ne podle ještěrek?
Nebo snad ano?
I když byl úplně ochromený a nemohl se hýbat, přece jenom snad ještě mohl vysílat telekinetické proudy. Gucky byl přesvědčen, že robot bez ustání vysílá nějaké ochromující záření. Jakmile ho zneškodní, bude klid.
Soustředil se vší zbývající silou na anténu na hlavě robo¬ta - ale bezvýsledně. Přece neztratil své parapsychické síly!
V protější stěně se rozestoupil otvor. Ozvaly se kroky. Nepravidelné, téměř bezradné krůčky, které se nezadržitelně blí¬žily. Pak se v otvoru objevil stín, který neměl nic lidského.
Gucky třeštil oči, ale nedokázal poznat nic než kovový blok, který na jakýchsi nožkách vstupoval do místnosti. Žádná kolečka, ale nožky!
Kroky ztichly. Náhlé ticho zapůsobilo děsivě. Něco se mu¬selo rychle stát - ale co?
Gucky cítil, jak jeho tělo dál ochabuje a ztrácí síly. Ale přece jen mírně pootočil hlavu, aby se na ten blok podíval. I Ras a Tako se pohnuli. Blok byl kovový, ale ne docela z kovu. Přední část byla tvořena vyklenutým materiálem, kte¬rý vzdáleně připomínal mléčné sklo. Ano, byl to monitor. A celé to připomínalo televizor.
Že by?

„Rozumím - díky!" A ještě dodal: „Prosím, nevyrušujte, pokusím se navázat kontakt s robotem."
Betty zmlkla.
Gucky se zahleděl na ocelový kolos. Tohle byl bezpochy¬by on. Centrální robot lodi. Ale jak se s ním dorozumět? Ro¬zuměl ten robot nějaké řeči? Uměl číst myšlenky? Nebo re¬agoval pouze na elektronické impulzy?
Vtom ho zaplavila vlna myšlenek.
Gucky - rychle! Pomoz nám! Stroje...
To byl Ras! Musel se nacházet v nějakém nebezpečí, ovšem proč tedy neteleportoval? Nemohl snad?
Gucky se vzpamatoval, soustředil se a skočil zpátky do místnosti, kde zanechal své dva druhy. Sotva materializo¬val, hned mu došlo, že tam něco nesouhlasí. Najednou byl hrozně unavený a chtěl si lehnout. Jenom, s námahou po¬znával Rase, který ležel na podlaze opodál. V koutě ležel Tako a nehýbal se.
Gucky cítil, jak mu ochromuje mozek. Nechápal to. Narkotické paprsky? Paralyzátor?
Gucky se už nedokázal hýbat, ale vědomí neztratil. Do¬konce mohl otevřít oči, ale neotočil hlavu. Díval se na Rase, , ale Afričan se nehýbal. Ležel tam jako mrtvý.
Robot je přelstil a zneškodnil. A jelikož nefungovala Rhodanova vysílačka, byli ztraceni...
Haló, Betty!

Sotva se to stalo,

praskla jedna z pojistek vysílačky a zá¬roveň se propálilo několik nezbytně nutných součástek, pro které se na lodi nenašly náhradní. Technici si zoufali, ale nedalo se nic dělat. Vysílačka musela být opravena na Zemi.
Na to však nezbýval čas.
A nejenom to.
Sklizňová loď vůbec nereagovala na přijatý rozkaz. Klidně, jako by se nic nedělo, pokračovala ve sklizni výtrusů špekového mechu.
Gucky!
Myšob přeslechl telepatické vysílání Betty Toufryové.
Rase a Taká nechal ve strojovně, když oddělil spojení stro¬jovny s velínem. Pak se vydal na inspekci chodeb, až se do¬stal na záď lodi do kruhovité místnosti. Teleportoval za oce¬lovou stěnu, která ji rozdělovala na dvě poloviny, a pak už si byl jist, že stojí ve velínu lodi.
Kovový blok nereagoval. Gucky si ho vyčkávavě, opatr¬ně prohlížel. Pokud tohle bylo srdce robota, pak to na něm nebylo nijak vidět. Jeho součástky se ukrývaly za kovovým pláštěm. Ovšem přece jen existovala možnost, jak prozkou¬mat útroby stroje.
Telekineze!
Jeho psychické síly dokázaly ohmatávat materii stejně dobře jako prsty. Získal tak plastický obrázek toho, co se ukrývá za neprůhlednou stěnou.
Domněnka se potvrdila!
Stál před centrem lodi.
Gucky! znovu se ozvala Betty Toufryová z vesmíru. . „Co je?"
„Loď nereaguje na náš vysílací impulz. Musíš ochromit pohonné agregáty, aby nemohla uniknout."
„A kruci!" ulevil si Gucky. „Takže vysílačka selhala?"
„Spoléháme na tebe!"

Dobrá, Gucky.

„ Máme vás. Co děla?"
„Jsou zneškodněný! Co vysílačka?"
„Teď ji použijeme! Za dvacet vteřin musíš ochromit po¬honné agregáty lodi, aby nám neutekla!"
Gucky přikývl, ale nahlas neodpověděl. Pohony lodi! Kde vlastně jsou?
Kdesi venku na chodbě se uzavíraly další přepážky.
„Zůstaneme při sobě," rozkázal myšob. Tako a Ras rádi přikývli. Nedokázali si představit, že by měli být na lodi každý někde zvlášť, přestože se jim nabízela možnost k oka¬mžitému úniku.
Pohon lodi byl na Guckyho příliš složitý, aby jej telekineticky ochromil. Musel najít co nejjednodušší cestu. Kromě toho si uvědomoval, že porucha, kterou způsobí, bude mu¬set být okamžitě opravitelná, aby loď mohla pokračovat v letu, až přijme rozkazy vysílačky.
Chvíli se rozhlížel, a pak přerušil kabel spojení strojov¬ny s velínem. Byl to sice chytrý tah, ovšem měl následky, se kterými si pak Rhodan musel lámat hlavu.
Impulzní vysílačka Pozemšťanů se dala do činnosti a sdě¬lovala cizí lodi, že má přerušit sklizeň a letět k soustavě Arkonu. Zároveň předala Sklizňové lodi odpovídající souřad¬nice. Celé vysílání bylo pak třikrát zopakováno.

A zatímco na něj čekal, stalo se něco dalšího...
Tri teleporteři materializovali uprostřed velkého a vysoké¬ho prostoru, naplněného nejrůznějšími stroji. Materializo¬vali s tím, že znovu okamžitě teleportují, kdyby je k tomu situace přinutila.
Ale nestalo se.
Nejdřív se nestalo vůbec nic.
Ras Čubaj a Tako byli v tu chvíli odsouzeni k nečinnosti, pro¬tože pokud někdo dokázal vyřadit z provozu cizokrajné stro¬je, pak jenom Gucky a jeho telekinetické síly. Ovšem Gucky musel aspoň vědět, který ze strojů si má vzít na paškál.
K první změně došlo po deseti vteřinách.
V nejvzdálenějším rohu se rozbzučel těžký blok.
„Rasi!" nervózně sykl Gucky. „Vypadni! Honem se vrať!"
To bylo dohodnuto. Ras teleportoval mimo loď, aby zjis¬til, zda se vysunula děla. Za tři vteřiny byl zpět.
„Ano, děla vyjela," oznámil suše.
Gucky přikývl.
První problém byl vyřešen. Narkotická děla měla nezná¬mý dosah, ale bylo docela dobře možné, že by dostřelila až na SIRIUS a další lodě. Musela být vyřazena z provozu.
Gucky stál bez hnutí. Zíral na obrovitý ocelový blok a soustředil se. Z jeho mozku proudila neskutečná telekinetická síla, která způsobila vyřazení narkotických děl z pro¬vozu. Navíc přerušil jejich spojení s centrálou.
Pak si oddechl.
Ale hned si uvědomil, že má další úkol.
Pohony lodi!
„Betty! Slyšíš mě?"
Odpověď přišla okamžitě.

O něco později

byl znovu napaden, tentokrát však niko¬liv nad planetou, ale přímo ve vesmíru. Útočníci tehdy ne¬byli organickými bytostmi. Byli to roboti a proto na ně narkotické dělo nezapůsobilo.
Střetnutí skončilo kompromisem. Rabotax musel slíbit, že se v této části Galaxie už nikdy neobjeví...
Rabotax na tuto událost velmi rád vzpomínal, protože si pohrával s myšlenkou, že by se také osamostatnil, jako ty lodě, které ho napadly. Ovšem pokaždé mu v takovém roz¬hodnutí zabránily zákony. Zákony musel poslouchat.
A teď.
Otřes prostoru.
Někdo pronikl do lodi, dokonce z jiné dimenze. Rabotax si to nedokázal vysvětlit, ale jednal automaticky a tudíž bleskově. Nejdříve se musel bránit, až pak mohl přemýš¬let, co se vlastně stalo.
Narkotická děla vyklouzla nad povrch lodi a namířila proti hvězdám. Neměla žádný cíl. Okolní prostor byl prázdný. Nikde žádná cizí loď.
Uvnitř lodi se automaticky uzavíraly přepážky, aby se ve¬třelec nedostal dál. Rabotax však věděl, že toto opatření bude nesmyslné, protože pokud se vetřelec umí pohybovat pátou dimenzí, ocelové dveře pro něj nebudou znamenat nic.
A pak přišlo nouzové volání ze zbraňové centrály.
Znělo jednoduše: „Neznámá síla ochromila zbraně."
Rabotax pochopil, že má co dělat s protivníkem, který má navrch.

Gucky se podíval na hodinky.

„Ještě osm minut," konstatoval. „Tak teda hodně štěstí!"
„Tobě taky!"
Sto vteřin před jejich teleportačním skokem se Betty Toufryová ještě jednou ozvala: „Opatrně, Gucky. Nezapo¬meň vyřadit z provozu narkotické zbraně! Je to naléhavé!"
„Beru na vědomí ve vlastním zájmu," odpověděl Gucky a zase se zadíval na hodinky.
Ještě padesát vteřin.
Ještě deset.
A.., teď.
Místo, na kterém dosud stáli, bylo najednou prázdné.
Rabotax III zaregistroval otřes prostoru s mírným zájmem. Byl velice slabý a nemohl tudíž pocházet od kosmické lodi. Ovšem protože podle jeho vědomostí nemohlo transitovat nic než kos¬mická loď, neměl pro tento jev uspokojivé vysvětlení.
Posbíral už více než padesát procent výtrusů a zpracoval je v živnou kaši.
Vtom se rozzářila signálka.
„Cizí organické bytosti v lodi!"
Rabotax III nechal sklizňové stroje běžet a vyhlásil po¬plach zbraňové centrále.
V minulosti se nestávalo často, že by proti Sklizňové lodi zaútočily cizí bytosti - ale stalo se to.
Rabotax si vzpomínal, jak proti němu zaútočila celá flo¬tila cizích lodí. Kdyby tehdy okamžitě nepoužil narkotické dělo, byl by ztracen. Útočníci ztratili vládu nad svými lo¬děmi a popadali zpátky na povrch své planety, kde se roz¬tříštili. Rabotax pak mohl v klidu dokončit sklizeň.

„Jasně, Perry,"

uklidňoval ho myšob. „Takže kdy na to jdeme?"
„Já myslel, že máš dovolenou. Proč najednou spěcháš?"
„Jenom tak," vysvětloval Gucky. „Koneckonců nejsem takovej kliďas jako ti dva vědci u jezera. Ty budou zírat, až dostanou hlad!"
„Vysílačka je připravena," vrátil se Rhodan k tématu. „Za¬pnu ji teprve až budete na palubě. Musíte se pokusit zne¬škodnit narkotické zbraně a vypnout pohonné agregáty lodi. Ta loď nám nesmí uniknout!"
Ras Čubaj se chytil za stehna.
„Ještě pár dní a nehnu se. Škoda, že tady nemáme váhu."
Gucky protočil oči a podíval se na něj.
„Já bych teď na váhu nevlez za nic na světě - já nechci vědět vůbec nic..."
„Pozor, Gucky!" ozvala se Betty. „Skok na palubu Sklizňové lodi přesně za deset minut!"
„Už?" bezděčně ujelo myšobovi. „S tou vysílačkou to vy¬jde?"
„To uvidíme, až to vyzkoušíme," odvětila telepatka. „V pří¬padě nouze máte skočit zpátky na Azgolu, vzkazuje Rhodan."
„To ani náhodou," protestoval Gucky. „My tu Sklizňovou loď dostaneme, i kdyby vaše vysílačka nefungovala."
Na to nic nenamítali, což Guckyho zaskočilo. Že by mu dal Rhodan volnou ruku? Asi mu ani nic jiného nezbýva¬lo, jestli nechtěl loď ztratit.

Sklizňová loď pracovala zhruba tři dny a naplnila sklady do poloviny. Proces sklizně zabral nakonec méně času, než Rhodan předpokládal. Mech odumíral všude tam, kde se sklízelo, a neprodukoval žádné nové výtrusy.
Loď zatím nepojala podezření. Speciální vysílačka Pozemšťanů byla připravena k akci. Všichni doufali, že Skliz¬ňová loď bude její impulzy poslouchat.
Výsledky poslední porady před akcí byly sděleny i Betty Toufryové a přes ni Gucky mu.
„Jak se cítíš, Gucky? Co dělají ostatní?"
„Neptej se, vážím několik tun," tragicky opáčil myšob.
„Přeháníš!"
„Dva metráky určitě," ujišťoval Gucky. „Tako stejně. Ras už váží nejmíň tři. Vypadá jako čokoládovej pudink, kterej vyklouzl z misky na podlahu."
„Doktor Manoli se o vás postará," sliboval Rhodan a nevěděl přitom, jestli se má tvářit vážně nebo vesele. Neuměl si před¬stavit, jak může vypadat tlustý Gucky. „Brzy jdete do akce."
„Akce? Fajn, kdy skočíme? Nebo můžu sám..."
„Nikdo nebude skákat sám!" přerušil ho Rhodan. „Sko¬číte společně, ale teprve až vám řeknu. Sklizňová loď ne¬smí být poplašena. Kdyby použila narkotická děla, může¬me to sbalit. A vy taky."

„Mírně přeháníš," bránil se Rhodan. „Budete se divit, jak rychle se vám vrátí vaše štíhlá linie, až přiletíte na Arkon II."
„He?" hlesl Gucky. „Betty asi špatně tlumočí, ne?"
„Nikoliv," uklidňoval ho Rhodan. „Sejdeme se na Arkonu. Jakmile vám řeknu, odeberete se na palubu Sklizňové lodi. Uděláte to ještě předtím, než vyzkoušíme, jestli bude poslouchat naši novou naváděcí vysílačku. Může tedy do¬jít k nepříjemným překvapením."
„Já jsem na překvapení moc tlustej," odporoval Gucky. „A na jednu věc nezapomínej, Perry. Ještě dvacet kilo a už ne¬budeme moct teleportovat."
Rhodan zmlkl.
Na tohle nepomyslel. Vlastní váha teleportera nikdy nic neznamenala, ovšem psychické zatížení ano. Neustálé tloustnutí představovalo určitý stupeň psychického zatíže¬ní. K teleportačnímu skoku bylo zapotřebí plné soustředě¬nosti. Gucky měl pravdu.
„Dva dny vydržíte. Pak už budeme znát dost. Myslíš, že to půjde?"
„Dva dny? No dobře, zkusíme to."
„Zdržujte se na sklizeném území," poradil nakonec Rho¬dan. „Možná, že pak dokonce dostanete hlad."
„Hlad?" rozčiloval se Gucky. „Já už v životě nikdy nebu¬du jíst!"
„Hm," opáčil Rhodan, „rád ti to připomenu, až tě zase na¬čapám v zeleninovém skladu lodi."
Gucky na to nic neříkal. Jeho myšlenkové impulzy pokor¬ně ztichly.

„Jestli budeme tak dlouho čekat..."

Rhodan kývl na Betty.
„To nebudeme. Speciální přístroj je k dispozici, takže ho využijeme. Nač ještě čekat? Azgola je neobydlená. Hmmm," zapřemýšlel. „Azgolané by se sem chtěli vrátit. Copak vážně není možné se toho mechu nějak zbavit? Ochladit planetu?"
Guckyho náhlé hlášení ho podobných úvah zbavilo.
Betty okamžitě přenášela jeho myšlenkové impulzy.
„Mech... vadne. Jo, fakticky vadne! Čert mě vem, ale to není náhoda!"
„Klid!" přikázal Rhodan a Betty jeho rozkaz poslala dál. „Chci přesnější hlášení, Gucky! Každou podrobnost. Co se s tím mechem děje?"
„Vadne! Fakticky vadne! Všude, kde už ta loď byla, mech prostě vadne, hyne, odchází."
„Dobrá, Gucky, sledujte dál tu loď a zjistěte, jestli se opravdu chová jak si myslíš."
Trvalo to další tři hodiny, ale pak bylo jasné následující:
Jakmile loď sklidila určitou oblast, mech tam zahynul.
Bylo to, jako by jej loď vysála: Rhodan tím pádem pocho¬pil, že ještěrkovité bytosti, které tuto loď stvořily, byly hu¬mánní a dobrý národ. Vyvinuli takové zařízni, aby mech po sklizni zahynul a nemohl už nikoho ohrožovat. Ale nemohly počítat s tím, že roboti dělají chyby - anebo vysílačky, které je řídí. Zase jednou si Rhodan plně uvědomil, že bytost ne¬musí nutně vypadat humanoidně, aby mohla jednat jako člověk.
„Výborně, Gucky. Ale zůstane u tří dnů, jak jsem říkal. Musíme mít jistotu."
„Ale já už vážím skoro dva metráky, o Rasovi nemluvě. Tak velkou váhu na lodi nemáte!"

Sací pole

pracovala dokonale a bezchybně. Vyzvedávala drahocenné výtrusy a ukládala je na palubě lodi. Obří fil¬trační soustavy je zachycovaly a umisťovaly kapku po kapce do skladišť. Na podlaze takového skladiště se nejprve utvo¬řily mastné skvrny, které se nakonec spojily a rozrostly. Pro¬story se plnily pomalu. Výtrusy se měnily v hustou kaši. Takto koncentrovaný obsah jediného skladiště postačil k výživě celé středně velké planety na mnoho let.
Rabotax III netušil, jak zázračnou činnost vykonává. Ne¬tušil nic o požehnání, které mohl znamenat pro Galaxii, ale netušil také, jak smrtící následky mělo jeho zmizení pro pla¬nety, které před ním navštívily Rabotax I a II, neboli Prů¬zkumná a Výsevná loď.
Kroužil nad krajinou a skladiště se plnila.
SIRlUS se přiblížila k Azgole na vzdálenost jedné světel¬né hodiny. Rhodan stál ve velínu a napjatě sledoval moni¬tory. Silné zvětšení mu umožňovalo sledovat podrobnosti...
Ale Gucky byl skutečně nablízku té lodi.
„Sledují ji," oznamovala Betty Toufryová. „Sklizňová loď potřebuje hodně času, než sklidí určitou oblast. Pokud to tak půjde dál, může trvat i celý týden než tady skončí. To je Guckyho názor."
Bully stál trochu stranou. Pobaveně se šklebil. Bylo na něm vidět, že se musí ovládat, aby něco neřekl.
„Tejden..."

Byla to krásná planeta,

konstatoval Rabotax III. Takhle ně¬jak asi kdysi vypadala mateřská planety Pánů, když ještě byla teplá a plodná. Pak ale odumřelo slunce a spolu s ním i výtrusy. Zároveň se zrodila umělá civilizace.
Vydal rozkaz a gigantická mašinérie se rozběhla. Všude uvnitř lodi bylo slyšet pracovní zvuky. Dráždivá pole se roz¬zářila a aktivovala výtrusy. Pak byla zapnuta sací pole. Pro¬ces sklizně byl zahájen.
Rabotax III věděl, že jeho činnost je pro obyvatele pla¬nety neškodná. Jenom pokud by se neobjevil, byli by odsouzeni k smrti přetloustnutím. To se však zatím stalo jen poprvé, když Pánové experimentovali.
Tato planeta však vypadala neobydlené. Stála tu sice ně¬jaká města a viděl i ulice, ale žádnou inteligentní bytost. Musely zmizet ve chvíli, kdy dorazil Scout.
V paměti robota byl zaznamenán další podobný případ. Na opačném konci Galaxie byla nalezena vhodná planeta, která nesla stopy vysoce vyvinuté civilizace. Rabotax III nikdy nepochopil, kam se její obyvatelstvo tak rychle ztra¬tilo.
Tady to vypadalo podobně, i když civilizace nebyla zda¬leka na ták vysokém stupni. Ovšem i tady se obyvatelstvo ztratilo, aniž by zanechalo stopy.
Proč by ho to ale mělo zajímat? Dostal úkol a ten musel splnit. To bylo vše.

Netušil, jak je blízko pravdě.
„Nesmysl," odporoval Gucky, jenomže v tu chvíli ho Bet¬ty Toufryová zarazila. I podle Rhodana byl Takův názor vel¬mi pravděpodobný. „Ale možný je všecko."
„Jistě," vysvětloval mu Japonec. „Něco podobného se před sto lety používalo na Zemi při sklizni kávových zrn. Zralá zrnka byla elektrizována a pak vybírána pomocí spe¬ciálních sběracích strojů. Proč by vymřelé ještěrky nemohly mít stejný nápad?"
Sklizňová loď se mezitím trochu vzdálila.
„Nejradši bych skočil na palubu a podíval se, jak to tam vlastně funguje."
„Brzy k tomu budeš mít příležitost," odvětil Ras. „A - upřímně řečeno - já po tom zas tak moc netoužím."
„Ale já jo! Já už nechci bejt tlustej !"
Rabotax III materializoval přesně na předem vypočítaném místě.
Opatrně a obezřele se blížil ke sluneční soustavě, jejíž dru¬há planeta byla pro loď zajímavá.
Rabotax neznal emoce, ale byl zkonstruován tak, aby mohl samostatně uvažovat, pokud se situace v souvislosti s jeho pány a vládci nějakým způsobem měnila. Rabotax právě přemítal, proč asi musel tak dlouho nečinně čekat ve velkém kosmu.
Pokud se Pánové naučili živit bez jeho pomoci, bylo by nyní nelogické ho zaměstnávat. Ovšem na druhou stranu bylo zase nelogické, že tak dlouho setrvával v nečinnosti. Zatím nenašel uspokojivou odpověď.

„Bohužel, Gucky,"

varovala Betty Toufryová. „On se ne¬smí dozvědět, že jste teleporteři. To by ho určitě trklo. . . Pře¬ce nechceš, aby se ta loď obrátila a navždycky uletěla?"
„No jo," zabručel Gucky. „Dobře, dáme si bacha. Zůstaň na příjmu, Betty. Ohlásím se, jakmile uvidím loď." ř
Pak se otočil ke svým dvěma přátelům: „Hej, vstávejte!"
Promluvili si o své situaci a rozloučili se s ostrůvkem. Vě¬děli, že se sem ještě jednou vrátí - kvůli těm dvěma Azgolanům nahoře u vodopádu. A když ne oni, Rhodan sem ně¬koho pošle.
Chytili se za ruce a skočili nejdříve do města, protože je Gucky už znal. Odtud se pak spokojili s krátkými trasami. Spěchali za sluncem. Rychle svítalo. Když pak konečně ma¬terializovali na několikatisícovém horském hřebenu, spat¬řili loď.
„Támhle!" zvolal Gucky a přikrčil se ve stínu skály.
Tako a Ras ji taky spatřili.
Vysoko nad nimi směrem na východ se vznášel obrovitý objekt. Polovina, ozářená sluncem, se stříbřitě leskla, od¬vrácená polovina byla černá. Loď se tiše a klidně vznášela nad krajinou.
Pod trupem lodi se mihotalo osm silových polí. Nesly loď jako neviditelné trychtýře.
„Sací pole," zašeptal Ras. „Tím nasávají výtrusy. Je to do¬cela prosté."
„Aha, a jak ty pole fungujou?" zeptal se Gucky.
Ras pokrčil rameny.
„Můžeme vyslovit nějaké domněnky," uhnul s odpovědí. „Nasává to vzduch, filtruje ho a zase ho vypouští. Výtrusy zůstanou uvnitř. Takhle nějak to bude. Možná, že to funguje tak trochu jako magnetismus."
„Magnetismus?" divil se Gucky. „Přece mi nechceš tvr¬dit, že ty výtrusy jsou magnetický?" •
„To asi ne," usmál se Tako a pozorně si prohlížel obří loď. „Ale výtrusy mají nějaké buněčné záření a na základě něj jsou možná sbírány."

Když se Gucky probudil,

nestalo se to náhodou. Proti jeho podvědomí neustále útočily impulzy a rušily klid jeho spán¬ku. Konečně pochopil, že je volán.
Gucky! Hlas se! Tady Betty!
Myšob se zvedl. Vedle něj odpočívali Ras a Tako. Oba pevně spali a o ničem nevěděli - nebyli telepati jako on.
„Copak je? Já jsem spal!"
„Poslouchej, Gucky. Sklizňová loď je tady a dostala se na oběžnou dráhu kolem planety. Nic nevidíme, protože jsme moc daleko. Jsme odkázáni na zaměřovači přístroje. Teď je na denní straně a zdržuje se tam. Asi už začala sklízet."
„Mrknem se na to."
„Ale opatrně. Nesmí si vás všimnout."
„Proč vlastně ne?" stěžoval si Gucky. „Robot, kterej tu loď řídí, přece musí počítat, že tady narazí na nějakou civiliza¬ci. Myslím, že by se nic nestalo, kdyby nás objevil."