K líhnutí potřebují vajíčka nejen teplo, ale
i vlhkost. Během teplého léta se z vajec líh-
nou mláďata po 6 až 8 týdnech. Jsou zpo-
čátku dlouhá 20-25 cm, mají nápadné
zbarvení a živí se zprvu drobnými ještěrka-
mi. Velmi časně, v chladných letech už
koncem září nebo začátkem října, zalézají
užovky stromové do skalních štěrbin, pod
pařezy, do přirozených dutin v zemi nebo
do podzemních nor, kde v bezmrazém pro-
středí přezimují.
Potrava: Drobní savci, ptáci a jejich mlá-
ďata i ještěrky a ptačí vejce.
Všeobecně: Užovka stromová se ke své
kořisti blíží obvykle pomalu. Když je dost
blízko, ohne krk dozadu a pak prudce vy-
razí. Přitom se pevně zakousne do kořisti,
bleskurychle se kolem ní ovine, a tím ji
udusí. Po krátkém čase kořist pustí, uvol-
ní smyčky těla, vyhledá pomocí čichového
a chuťového orgánu hlavu kořisti a začne
ji hlavou napřed polykat. Je-li kořist velká,
může tato fáze trvat 15-20 minut.

Když se samec setká se samicí, vy-
šplhá se na její hřbet a pokouší se zakous-
nout se jí pevně do šíje nebo do krku. Pro-
tože je samice připravena k páření často
až několik hodin po setkání se samcem,
nesnáší zpočátku samcův stisk, snaží se
uprchnout a samec je nucen ji pustit. Při
kopulaci (páření, jež probíhá podobně ja-
ko u jiných užovek (viz užovka obojková),
mohou hadi ležet buď klidně, nebo se pla-
zit v terénu. Během často několikatýdenní-
ho období, kdy jsou samci schopni se pá-
řit, nepřijímají obvykle žádnou potravu.
Koncem června klade samice 5-8, často
i 10 a více vajíček do nor hlodavců, pod
volně položené kameny, pod silné polštáře
mechů nebo do ztrouchnivělých pařezů.

Způsob života:

Užovka stromová je aktivní
za dne a za soumraku. Zimní úkryty opou-
ští až v polovině dubna nebo začátkem
května. Pak tráví většinu času tím, že se
sluní. Koncem května nebo začátkem červ-
na dochází k páření. Když samci vyhledá-
vají samice, prohledávají po mnoho dní
okolí. Když se setkají dva samci, dochází
mezi nimi většinou k měření sil, proplétají
se spolu (přičemž se plazí a mění polohu)
a pokoušejí se jeden druhého přitlačit k ze-
mi. Tento zápas, při němž nedochází k po-
ranění soků, končí tím, že slabší jedinec
uprchne. Užovky poznají, zda se setkají se
samcem či samicí, díky svému čichovému
orgánu.

Rozšíření: Severovýchodní Španělsko (izo-
lovaně v severním Španělsku/, Francie,
Itálie Sicílie, Sardinie, jižní Švýcarsko, Ra-
kousko, jižní Německo, Česká a Slovenská
republika, jižní Polsko, Maďarsko, balkán-
ské země, Malá Asie, Kavkaz a severní
Írán. V Německu žije v Taunusu, v jižním
Odenwaldu, u Lorachu, u Pasova, na dol-
ním Innu a v oblasti dolního toku Salza-
chu.
Prostředí Především teplé a intenzívně
prosluněné oblasti. Žije na křovinatých
okrajích lesů, ve světlých hájích s podros-
tem, na svazích porostlých křovinami
a bylinami a ve skalnatých oblastech, říd-
ce porostlých stromy. Užovka stromová se
ráda zdržuje na rozpadlých zdech a na hro-
madách kamení uprostřed zemědělských
ploch. Vyskytuje se v nížině, v pahorkatině
a v horách až do nadmořské výšky
1800 m.

Užovka stromová Elaphe longissiina

Znaky: Velká, štíh-
lá, mrštná užovka
s podlouhlou, od
krku zřetelně odli-
` šenou hlavou, po-
měrně velkýma oči-
ma s kulatou
zornicí, hladkými
šupinami a dlouhým ocasem. Tělo má žlu-
tohnědé, hnědé nebo olivové, jednobarev-
né. Některé hřbetní a postranní šupiny
mají bílé okraje. Vzadu po obou stranách
hlavy mohou být světle až tmavě žluté,
často černě orámované skvrny. Břicho je
bělavé nebo žluté. Místy se vyskytují
užovky s nezřetelnými podélnými pruhy.
Mláďata jsou zbarvena velmi nápadně:
Kromě výrazné kresby na hlavě mají na
žlutavém nebo hnědavém podkladě něko-
lik řad tmavých skvrn. Celková délka je
140-160 cm, v jižních oblastech areálu
až 200 cm.

Jejich ocas může být dlouhý a ten-
ký nebo krátký a výrazně odlišený od tru-
pu. Horní strana těla je většinou pestřejší
než strana spodní. Mnoho druhů má ná-
padné varovné zbarvení, kresba na hřbetě
jiných druhů má účel maskovací.
Největší rozdíly mezi příslušníky řádu ha-
dů nacházíme v oblasti hlavy. Hadí hlavu
tvoří četné kosti, jež jsou zvláště v oblasti
horního patra výjimečně pohyblivé. Spod-
ní čelisti se dokonce mohou "vymknout"
z kloubů. Takovým způsobem mohou hadi
značně rozšířit svou ústní dutinu při poly-
kání kořisti. Kromě toho mohou posuno-
vat jednotlivé čelisti směrem dopředu.
Četné zuby, často ostré jako jehly a za-
hnuté zpět, přidržují kořist a pomáhají při
polykání posunovat ji do jícnu. Zuby ne-
jsou jen na čelistech, ale i na horní patro-
vé kosti.Samotné zuby bývají vyvinuty velmi růz-
ně, příkladem mohou být zuby jedové. Po-
drobněji je popisujeme na str. 260.
Jed neslouží jen k ochromení nebo usmr-
cení kořisti, ale zlepšuje i její stravitel-
nost. Hadi požírají veliká sousta, trávení
kořisti trvá poměrně dlouho, a proto přijí-
mají potravu velice nepravidelně. Mnoho
druhů může žít bez potravy dlouhou dobu,
někdy i několik měsíců.

Zjednodušeně můžeme říci,

že hadi čicha-
jí jazykem - rozeklaná špička jejich jazy-
ka zásobuje Jacobsonův orgán pachy, jež
přijímá ze vzduchu. Proto má u hadů vel-
mi důležitou úlohu zkoumání vzduchu
a kořisti pomocí jazyka. Chřestýši mají na
hlavě dokonce orgán, jímž mohou Zamě-
řovat tepelné záření (čidlo k vnímání in-
fračerveného záření.
Sluch je u hadů vyvinut slabě. Naproti to-
mu jsou hadi velmi citliví na otřesy, na
něž citlivě reagují a prchají. To je hlavním
důvodem, proč většina lidí málokdy vidí
hada i v oblastech, kde jsou velmi hojní.
Tvarem těla se hadi nijak zvlášť neliší. Exi-
stují druhy velmi štíhlé a tenké i poměrně
silné.

Při svlékání svléká had svou starou zro-
hovatělou horní vrstvu kůže víceméně
vcelku.
Nová kůže pod svlečkou je zvláště pestrá.
Hadi svlékají i srostlá oční víčka, která vy-
padají jako průhledná čočka. Proto jsou
oči hadů před svlékáním jakoby matné.
Svlečené hadí kůži se často říká "hadí ko-
šilka".
Protáhlému hadímu tělu se musely při-
způsobit i vnitřní orgány. Nejnápadněji je
tomu v případě plic. U nejpůvodnějších fo-
rem jsou ještě plíce párové, stejně jako
u ještěrů. Vyvinutější hadi mají však vyvi-
nutý jen pravý plicní lalok. Při dýchání, to je
při výměně kyslíku a oxidu uhličitého, vy-
užívají jen předního oddílu. Zadní oddíl
plic má hladké stěny a hromadí se v něm
vzduch. Je důležitý v případě, že had po-
lyká větší kořist, a je proto schopen jen
obtížně a nedostatečně dýchat.
S tímto zvláštním, značně změněným způ-
sobem dýchání souvisí i skutečnost, že
"normální" čichový orgán hraje u hadů
jen podružnou roli. Pachy hadi vnímají
hlavně prostřednictvím zvláštního orgánu
na horním patře. kterému říkáme Jacob-
sonův orgán.

Mnoho druhů

hadů, zvláště tropických, výborně šplhá.
Když se had plazí, skupiny žeber na obou
stranách těla se střídavě pohybují vpřed,
takže působí jako nohy. Některé druhy
hadů žijí v kypré zemi.
Domníváme se, že zahrabávající se formy
jsou nejpůvodnější a naznačují cestu his-
torického vývoje od ještěrů s nohama
k beznohým hadům. Při životě pod zemí
nohy překážejí, šupiny jsou však nezbyt-
né, neboť umožňují pohyb. Tuto domněn-
ku podporuje i stavba hadího oka. Je zce-
la překryto srostlými očními víčky, jež
propouštějí světlo zvláštními "okénky".
V případě pradávných předchůdců hadů
měla zavřená oční víčka chránit citlivé
oči před zraněním. Říká se, že hadi mají
strnulý pohled. Ve skutečnosti však ne-
jsou oči strnulé a čočky jsou schopny při-
způsobit se měnícím se světelným pod-
mínkám. Samotné oko je však pohyblivé
jen málo.

Až na několik výjimek nenachá-
zíme na jejich kostře už žádné zbytky
končetin. Za hlavou jsou na kostře už
pouze obratle a žebra. Díky velkému poč-
tu obratlů je tělo hadů velmi pohyblivé.
Nepřítomnost končetin vyžaduje zvláštní
způsob pohybu: hadi se plazí na vlast-
ních žebrech. Špičky jejich žeber se opí-
rají o kožní svaly, jež jsou zase spojeny
s velkými břišními štítky. Souhra funkce
žeber a břišního svalstva dovoluje břiš-
ním štítkům přitisknout se k nerovnému
podkladu. Had pak posouvá štítek po
štítku, k čemu je třeba jen poměrně má-
lo síly, protože jeho hmotnost je rozlože-
na stejnoměrně na podkladu. Proto se
mohou mnozí hadi pohybovat pozoru-
hodnou rychlostí. Zvláštním způsobem
se hadi pohybují, když svlékají vcelku po-
kožku, přičemž využívají těch nejmen-
ších nerovností podkladu.

Hadi

Řád hadů zahrnuje na Zemi asi 2700 dru-
hů, to je o něco méně než u blízce příbuz-
ných ještěrů. Oba řády patří do skupiny
plazů šupinatých (Squammata). V Evropě
žije 27 druhů hadů, většina z nich ve Stře-
domoří.
Už u ještěrů jsme se zmínili o pozoru-
hodné tendenci zakrňování končetin.
U hadů, kteří bezpochyby také kdysi mě-
li končetiny, pokročila tato redukce noh
nejdále.

„Proč se ptáš?"
„No... Směl bych znát její pozici?"
„Ještě jednou, Bully - proč?"
Bully zrozpačitěl. Prosebně pohlédl na Rhodana a nazna¬čil, že je mu nepříjemné, aby se ho přítel vyptával před Guckym, který ležel na pohovce a přežvykoval karotku.
„No, jen tak," odpověděl Bully.
Ale Gucky si přečetl jeho myšlenky a vyhrkl: „Bully chce najít Rabotaxe a poprosit ho, aby mu amputoval břicho. Spr¬cha! Voň chce do ty sprchy!"
„Gucky!"
Bullyho hlas zněl přísně, ale také jím myšoba vlastně za¬přísahal.
Gucky se přestal smát.
„Je mi líto, Bully, ale ta kúra působí jenom na tloušťku vyvolanou výtrusama. Redukuje váhu těla na původní stav. Rabotax ti teda nemůže pomoct. Ale existuje jinej spolehlivej prostředek."
„Ano?" s nadějí v hlase se zeptal Bully.
A Gucky mu se smrtelně vážným výrazem ve tváři odpo¬věděl: „Jo. Nepřežírat se a mít víc pohybu!"
Bully se zatvářil, jako by mu někdo vylil na hlavu kbelík studené vody. Chvíli se tvářil vskutku pomsty chtivě, ale pak se usmál a vybuchl. Musel se smát. Smál se a smál, až se za to své nešťastné břicho popadal...

„Hm," přikývl Rhodan a zatvářil se vážně. „Tím Bully při¬šel o představení, a to se na něj tolik těšil! No, takže vám všem z celého srdce děkuji za práci. O všech podrobnostech si promluvíme později. Nyní jste volní. Ještě jednou vám děkuji." Pak se otočil a vstoupil do spojové centrály.
„Něco nového?" zeptal se spojaře.
„Ano, pane. Z paluby OHIA. Krátké hlášení, pane."
„Jak zní?"
„OHIO hlásí: Sklizňová loď dorazila podle plánu a zahá¬jila sklizeň."
Rhodan přátelsky poklepal důstojníkovi na rameno.
„Díky, Warnere. To je příjemná zpráva. Potvrďte příjem." Pak se otočil a vrátil se do velínu. Zastavil se u pilotů a řekl: „Kurz Arkon III."
Když pak později Gucky, Ras a Tako podávali hlášení, Bul¬ly už byl zase u toho. Zdálo se, že překonal své zklamání. Ale taky stále přemýšlel. Skoro vůbec nedával pozor. Jenom když znovu přišla řeč na odtučňovací proceduru, zbystřil.
„A... co se... s tou lodí stane, až ukončí sklizeň?" zeptal se pak.
Rhodan se na něj podíval.
„Pošleme ji na okraj Galaxie. Bude tam na nás čekat..."
„Na okraj Galaxie, hmmm."

Bully si ani nevšiml, že se do velínu vrátili Rhodan a Bet¬ty. Nevěřícně zíral na teleportery a klouzal po nich pohledem.
„Copak je, tlouštíku?" pobaveně se zeptal Gucky a pře¬cházel přitom po velínu pyšně jako páv. „Nemáš slov? Po¬kud se nepletu, odposledka jsi musel pár kilo přibrat."
Bully zalapal po dechu.
„Co to k čertu..."
Víc už ale neřekl, protože všichni v čele s Rhodanem pro¬pukli v osvobozující smích. Celý velín se smál a snad je¬nom Rhodan po očku sledoval, jak Sklizňová loď zvolna od¬plouvá do temného vesmíru.
„Jak jste to dokázali?" otočil se Bully na Rase. „Co vý¬trusy? Jak to, že nejste tlustý?"
„Na Sklizňové lodi je zařízení, které zbavuje tloušťky. Je naprosto nezávadné a neškodné. Připomíná sprchu. Posta¬víš se pod ni nahý a je to. Trvá to asi hodinu."
„Jenom hodinu?" ujišťoval se Bully.
Když pak Ras souhlasně přikývl, Bully se beze slova od¬plížil z velínu.

,,Jasně, Perry. Už několik dní si představuju, jak asi vypadá. . ."
Rhodan přikývl, pak ale zvážněl a otočil se na techniky: „Vše připraveno?"
Technici hlásili připravenost.
Pak se Rhodan obrátil na Betty Toufryovou. „Máte spo¬jení s teleportery?"
„Ano, pane. Gucky, Ras a Tako jsou připraveni ke sko¬ku. Jakmile bude loď pozitivně reagovat na signály, vrátí se zpět na palubu SIRIA."
„Dobře! Odvysílat!"
Jeden technik zmáčkl tlačítko. Teď už všecko záleželo na naprogramování vysílačky. Uplynuly ale dvě minuty, než bylo vše řádně odvysíláno.
Pak přišla odpověď.
Rabotax potvrdil příjem tří rozkazů a oznámil, že odstar¬tuje za dvě časové jednotky.
Rhodan si oddechl a technici si utírali pot z čela.
„Betty, ať se naši teleporteři vrátí. Myslím, že teď už smějí."
„Teleportovali do velínu, pane," oznamovala Betty Toufryová. „Lip to tam znají. Sklizňová loď je bez posádky."
Bully se už nemohl dočkat. Rhodan se obrátil k technikům a poděkoval jim. „Díky, můžete to vypnout. Odvezte vysí¬lačku v pořádku zpátky na Zemi. Jednoho dne ji budeme zce¬la určitě znovu potřebovat." Pak teprve poklepal Bullymu na rameno a vyzval ho, aby ho následoval do velínu.
Ani mu to nemusel říkat, protože tlouštík Bully spěchal. Než dorazili ke dveřím velínu, měl už náskok dvaceti met¬rů, Rozrazil je, vstoupil... a zalapal po dechu.
„Ahoj, tlouštíku," řekl Gucky.

„Vřetenovitý tvar, říkáte?" zeptal se. „Žádná nám známá civilizace nemá takové lodě. Zvláštní a velice podivné..."
Odmlčel se. Bully řekl:
„Možná, že jste narazil na cizí civilizaci, plukovníku Claudrine. Možná, že ty ještěrky přece jenom ještě existují."
„To sotva," zavrtěl hlavou Rhodan, „A i kdyby, nemuseli bychom se ničeho obávat. Byly neškodné a podle všeho mí¬rumilovné, jinak by jejich jedinou zbraní nebyla narkotická děla. Kromě toho stavěly válcovité lodě, že? Spíš sedí tvá první domněnka, Bully - Claudrin narazil na vyslance cizí civilizace."
„A co my?"
„Vyčkáme," řekl Rhodan a kývl na Claudrina. „Naberte kurz na Arkon, plukovníku. Já se pak podívám na propo¬čet kurzu té neznámé lodi."
Potom se obrátil na Bullyho a řekl: „Nejlepší bude, když na vřetenovitou loď prozatím zapomeneme, příteli. Náš úkol ještě nebyl splněn."
„Arkon II je mimo nebezpečí a Sklizňová loď už nemůže dostat žádný jiný rozkazy než jenom od nás."
„To se brzy uvidí. Pojďme."
O pět minut později vešli do místnosti, ve které technici
postavili speciální impulzní vysílačku. Rhodan jim dal zna¬mení. Měli uložit Rabotaxovi celkem tři úkoly. Nejprve měly být sklizeny další dvě zamořené planety, a pak měla Sklizňová loď setrvat na stanoveném místě na okraji Mléč¬né dráhy a čekat na další rozkazy.
„Kdy se vrátí teleporteři?" zeptal se Bully.
„Ty už se nemůžeš dočkat Guckyho, že?"
Bully se zakřenil. ,

Narkotické dělo už zasáhlo cíl a termopaprsek lodi jen po¬zvolna postupoval k horám!
Jedna vteřina.
Dvě...
Tři...
Pak pět.
Energetický paprsek se nemilosrdně zakousl do kovu prv¬ní kopule na úbočí svahu a pronikl do centra životně důle¬žitých spojení. Zničil paměti počítače a generátory, které do¬dávaly zbrani energii.
Pak úbočí explodovalo.
Claudrinovi se začala vracet síla. Tušil, že narkotické dělo nezasáhlo jeho loď plně, protože to už by dávno ležel v mdlobách na podlaze.
Vzlétl s IRONDUKE zpátky na oběžnou dráhu a jednou obletí planetu, aby se všichni členové posádky zotavili a na¬brali sil.
V následující půlhodině se snesli přímo nad centrálu, u které se před nedávném bojovalo o získání impulzů její paměti.
IRONDUKE zahájila palbu.
Během několika vteřin se centrála proměnila v hluboký kráter.
Pak se Claudrin podíval na hodinky. Zašklebil se a pře¬dal řízení lodi pilotovi.
„Vraťte se na oběžnou dráhu kolem soustavy. Navažte spo¬jení se SIRIEM."
Od zahájení útoku proti Mechanice uplynulo něco málo přes tři hodiny.
„Pozice soustava Outside, pane. Čekám na další rozkazy," hlásil plukovník Claudrin. „Naberte kurz na Arkon, plukovníku. Najdete mě tam.
Pravděpodobně se společně vrátíme, až vyřídíme zdejší záležitosti. Máte ještě něco?"
Claudrin chvilku váhal, pak však podal hlášení o cizí ves¬mírné lodi, vypadající jako vřeteno, kterou potkal na okra¬ji Mléčné dráhy. Skončil slovy:
„Její kurz jsem nechal uložit do paměti palubního počí¬tače IRONDUKE. Pokud se na něm nic nezměnilo, měli bychom ji najít."
Rhodan pozorně naslouchal.

„Ano, pane. Mám ho přepojit?"
„Jistě, co jiného... Pospěšte si!"
Claudrin zůstával v klidu v křesle a čekal, až spojař naváže kontakt. Pak se na monitoru objevila Rhodanova pří¬větivá tvář.
„Nějaké novinky, plukovníku?"
„Všecko v pořádku, pane," zaduněl Claudrinův mocný hlas. „Vyčkáváme."
„S tím je nyní konec," odpověděl Rhodan. „Vyřaďte cen¬trálu na Mechanice z provozu, přesně podle domluveného plánu."
„Smím v případě potřeby užít násilí, pane?"
„Dokonce budete muset, plukovníku. Nikoho nezabijete. Na Mechanice není ani jedna živá bytost. Sklizňovou loď máme pod kontrolou, ale musí být zabráněno tomu, aby dostávala rozkazy ze své centrály.
Jenom tak budeme mít zaručeno, že bude poslouchat je¬nom nás. Je to jasné?"
„Zcela, pane! Kdy mám zahájit útok?"
„Okamžitě! Čekám hlášení o splnění rozkazu nejpozději do pěti hodin!"
„Můžete se na nás spolehnout, pane."
„Já vím," přikývl Rhodan a pak jeho tvář zmizela z obra¬zovky.
Claudrin ještě chvíli zíral na prázdný monitor, pak přeru¬šil spojení s centrálou a zapnul palubní interkom, aby svým mužům vyhlásil poplach. Osud centrály na Mechanice byl zpečetěn.
Století nebo tisíciletí - možná ještě déle - nezaměřily pří¬stroje žádnou cizí loď. Ve skále za zaměřovacím robotem odpočívala baterie narkotických děl. Pracovala zcela nezávisle na ostatních velitelských místech a nebyla odkázána na rozkazy centrály.
Zaměřovači robot jako by se probudil z dlouhého spánku, když se na obzoru objevila loď a nabrala kurz do skal.
Mašinérie se rázem probrala k životu. Stroje se rozhýbaly.
IRONDUKE už dávno zmizela mezi vrcholky, když se otevřel svah hory a dělo vyklouzlo ven. Zaměřovači paprs¬ky ohmatávaly okolní prostor a pátraly po cíli.
Pak jej našly.
Panoramatická obrazovka IRONDUKE zcela jasně zrcadlila všechny podrobnosti. Claudrin náhle spatřil zablesknutí vysouvajícího se děla.
Vylézalo ze skály a mířilo vzhůru. Claudrin pochopil, že i když hlaveň nemíří přímo na jeho loď, je velice pravdě¬podobné, že se IRONDUKE octla na dostřel nebo ve sféře vlivu této zbraně.
Reagoval neuvěřitelně rychle.
„Kurz centrála. Přepnout na automatiku!" křikl jeden z vyděšených pilotů.
„Zahajte palbu!" vydal Claudrin rozkaz. „Palte proti dělu!"
Paprsek zasáhl poušť a pískem se hned nato táhla žhavá stopa. Claudrin ji sledoval a pochopil, že je zachrání jenom náhoda, protože už cítil neskutečnou únavu.

Sedmého dne Sklizňová loď skončila. Její sací pole zhas¬la. Loď pak začala zvolna stoupat k nebi. Vyčkávala na nové rozkazy.
Rhodan si dával na čas. Věděl, že impulzní vysílačka fun¬guje, a rozhodl, že musí odstranit největšího protivníka - velkou vysílací stanici na Mechanice!
Plukovník Claudrin dostal odpovídající rozkaz.
IRONDUKE kroužila kolem soustavy rudého slunce Outside.
Druhá planeta zůstávala ve středu pozorovacích monito¬rů. Claudrin ji pozorně sledoval. Přestával pouze, když si na chvíli zdříml, aby nabral nové síly.
Mechanica byla velká asi jako Mars, většinou pokrytá pouštěmi, které kdysi musely být úrodnou oblastí. Opuště¬ná města a obrovité automatické přepínací stanice většinou stály uprostřed takových pouští.
Claudrin věděl, že při první návštěvě této planety byla zni¬čena většina zdejších obranných narkotických děl, ale také tušil, že jich je ještě poměrně hodně v provozu.
Vtom se na ovládacím panelu křižníku rozblikala kontrol¬ka.
„Velitel! Co se děje?"
„Hyperspojení se SIRIEM, pane."
„Rhodan?"

„Kdo je Rabotax?"
„Velitel Sklizňový lodi přece. Bezvadně si rozumíme. Slí¬bil mi, že se mě u svejch Pánů zastane."
„Nerozumím ti," přiznal Rhodan.
Gucky mu to v rychlosti vysvětlil a ještě dodal: „Docela určitě si s ním porozumíme, když mu řekneme pravdu. Možná, že by mi pomoh i bez tvýho impulzu."
„To se teprve uvidí. Za pár dní tu máme opravenou vysí¬lačku zpátky. Nezapomeň, že špekový mech roste na dal¬ších planetách. Musíme tam Sklizňovou loď stůj co stůj dostat!" :
„Ale to pak bude mít plný skladiště ty šťávy! Co s ní?"
„Atlan slíbil, že se postará o její uskladnění. Kaše zůsta¬ne na Arkonu III nebo na některém koloniálním světě. Mys¬lím, že ji za čas budeme potřebovat."
Když na to Gucky nic neřekl, Rhodan dodal: „Jestli chceš, můžeš si k nám na chvíli odskočit. Koneckonců jsme na do¬hled..."
„Ne!" odporoval myšob. „Nemůžu nechat Rabotaxe o sa¬motě."
„Dobrá, jak chceš. Ale řekni... Máte nějaké problémy? Třeba hlad?"
„Všecko je v nejlepším pořádku, Perry. Žádnej hlad ne¬máme."
Šest dní se Sklizňová loď činila, a pak byl Arkon II vysvo¬bozen od výtrusů i od mechu. Začalo přirozené hubnutí Arkonidanů. Ještě dva nebo tři týdny a bude po všem.
Mezitím dorazila ze Země impulzní vysílačka. Její opra¬va nebyla těžká a technici ručili za její plnou akceschopnost.
Rhodan Čekal.

„Ne," řekl Rhodan a zavrtěl hlavou. „To by bylo příliš ris¬kantní. Robot si zvykl na jejich přítomnost. Nevíme jak by se cítil, kdyby byl svobodný. Není to robot v našem slova smyslu. Jsem přesvědčen, že dokáže samostatně uvažovat. Kromě toho našim teleporterům neuškodí, když ještě chví¬li zůstanou na lodi a zahájí odtučňovací kúru. Až dostanou hlad, ozvou se sami."
„Hm, škoda," zklamaně zamumlal Bully.
„Co je škoda?" divil se Rhodan.
Bully vzdychl a pokrčil rameny.
„Rád bych teď toho nafoukanýho myšoba viděl - musí připomínat míč."
„Ano?" podivil se Rhodan. „Gucky se obětuje, bojuje, a ty se mu chceš posmívat?"
Bully zafuněl.
„Posmívat? To jsem přece nikdy neřekl. Ale chci ho vi¬dět."
„Uvidíš ho včas," usmál se Rhodan. „Za šest dnů zase to¬lik nezhubne. To udělá teprve až si ho vezme na paškál Manoli."
Pak se obrátil k Betty Toufryové a požádal ji o spojení s Guckym. Kontakt byl okamžitě navázán.
„Jak se daří, prcku?"
„Výborně," oznamoval myšob. „Cítíme se fajn. Rabotax je príma!"

Rhodan nespouštěl oči z monitoru.
„Co by nám měl zatajovat, Betty?" kroutil hlavou. „Prav¬děpodobně se to děje instinktivně a bez úmyslu."
Betty byla jiného názoru, ale neodpovídala.
SIRIUS se v bezpečné vzdálenosti zastavila.
Situace na Arkonu II nebyla sice ještě vážná, ale na nejvyšší míru nepříjemná. Arkonidští správní úředníci, zdege¬nerovaní a flegmatičtí, byli vinou dodatečného tloustnutí ještě nepohyblivější než .dřív. Navíc se octli v karanténě. Veškeré spojení s ostatními planetami Impéria bylo přeru¬šeno. Neobchodovalo se, nelétaly tu žádné lodě. Arkon II však byl centrálou obchodu. Jeho karanténa tedy působila na celou říši negativně.
Sklizňová loď přiletěla a brzy se projevila jako zachrán¬ce, ale zároveň byla obviněna ze zpustošení planety. Její přílet byl proto sledován s nedůvěrou.
Třikrát obletěla Arkon II, teprve pak se zastavila.
Rhodan si oddechl.
„Myslím, že jsme to dokázali."
Bully přikývl a nespouštěl monitor z očí!
„Taky si myslím..."
„Mám zavolat Guckyho a ostatní, aby se vrátili?" zeptala se Betty.

„Chceš, abych ti pomohl?"
Gucky zíral na světelné reflexy.
„Ty bys to uměl? Aniž... bys mi uškodil?"
„Následuj tlumočníka, on tě povede," zněla prostá odpo¬věď. „A - ničeho se neobávej."
Gucky se ničeho nebál. Pokud existovala nějaká lepší me¬toda, jak se zbavit přebytečného tuku, byl spokojen. Pocho¬dování nebylo jeho silnou stránkou.
Následoval malého robota na záď lodi do místnosti, kte¬rá připomínala koupelnu. Ve stropě zely malé otvory jako u sprchy. Podlaha byla tvořena roštem. Gucky neviděl, co je pod ním.
O dvě vteřiny později stál pod vlažným proudem vzdu¬chu.
„Za hodinu," řekl Rabotax, „budeš vypadat jako dříve."
Sklizňová loď nerušené proplula zábranami mezihvězdné pevnosti Arkonu. Mocné automatické zbraně i jejich velite¬lé zůstávali pasivní, protože Atlan se postaral, aby byla Sklizňová loď považována za přítele.
Rabotax si hned všiml, že letí do obydlené soustavy, ale to ho příliš nezajímalo. Řídil se rozkazy.
SIRIUS ho následovala v mírném odstupu. Rhodan napja¬tě sledoval každičký pohyb vesmírného kolosu. Betty se¬děla vedle něj. Na čele jí vyvstaly vrásky, které neprozrazovaly starosti, ale přece jen jistou nervozitu.
„Gucky se chová velmi podezřele," tvrdila. „Najednou za¬stínil své myšlenky, což nikdy předtím neudělal. Jako by před námi něco tajil."

Počítal s tím, že díky procházce snad i trochu zhubne, ale už po pěti minutách se začal neuvěřitelně potit.
Z nezjistitelných důvodů se na lodi oteplilo. Také se všude rozsvítilo, přestože Rabotax žádné světlo nepotřeboval. Pravděpodobně na palubě přece jen občas létaly živé bytosti.
Gucky mhouřil oči a pokračoval v procházce, až se málem zastavil o televizní dorozumívací blok. Na obrazovce se zno¬vu utvářely barevné reflexy.
Rabotax řekl: „Proč to děláš?"
Gucky pochopil, že ho načapal.
„Jsem příliš tlustý a chci zhubnout."
Rabotax mu rozuměl. „Příliš dlouho jsi setrvával na sklizňové planetě. Chceš rychle zhubnout?"
„Co nejrychleji," odpověděl Gucky, aniž by tušil, že mu robot chce pomoci. „Jestli mě takhle uvidí mí kamarádi, pře¬skočí jim smíchy."

„Maximálně tak motorový olej," skepticky poznamenal Tako.
Gucky teleportoval a zmizel. Materializoval venku na chodbě a zahájil obchůzku. Prohlížel si zařízení lodi a do¬spěl až do velikého sálu s nízkým stropem. Přesně uprostřed sálu objevil kulatou, uzavřenou poklici nebo víko, které vy¬padalo jako kryt šachty.
Což pochopitelně probudilo myšobovu neobyčejnou zvě¬davost.
Napjal telekinetické síly a otevřel vstup.
Pak se podíval dolů.
Do nosu ho udeřil nasládlý pach. Dole pod ním se poma¬lu houpala bezbarvá kaše, osvětlená ze všech stran reflek¬tory. Samotná vůně byla natolik sytá, že Gucky rázem za¬pomněl na svůj hlad. Vytušil; že dole jsou výtrusy špekového mechu v tekutém stavu, které mohou být kdykoliv rozptý¬leny ve vzduchu a vdechovány.
Gucky si v duchu pomyslel, jak obrovskou hodnotu pro lidstvo bude tahle loď jednou mít. Na jak dlouho by asi sta¬čil sud takové kaše pro posádku kosmické lodi? Intergalak¬tické lety dosud vždy přinášely problémy se stravováním. Tohle by mohlo být řešení.
Gucky zavřel víko a pokračoval v obchůzce.