Obecna jesterka

Setkáváme se u ní s nápadným dimorfismem. Sameček je na bocích a na spodní straně těla světlezelený nebo tmavozelený, na temeni hlavy začíná šedohnědý nebo tmavě hnědý široký pruh, který se v první třetině ocasu rozpadá do skvrn, po jeho obou stranách probíhá světlý proužek, uprostřed hřbetu probíhá slabá bílá, často do skvrn se rozpadající linie, na hřbetě a bocích jsou různě velké černé skvrny, zelená spodní strana je vždy černě skvrnitá, končetiny i ocas jsou hnědavé. Samička je na hřbetě většinou hnědá, na těle má podobnou kresbu jako sameček, její břišní strana je však krémově žlutá nebo žlutá beze skvrn.Nejčastěji se s ní setkáme na okrajích lesů a polí, v okolí železničních náspů i v opuštěných lomech a pískovnách. Vyžaduje slunné, suché nebo slabě vlhké prostředí s řídkou vegetací.Na jaře se nejdříve objevují mláďata, pak samci a o 2 až 3 týdny později samičky. Úkryty opouštějí ráno okolo osmé hodiny a vyhřívají se na slunci, dokud jejich tělesná teplota nedosáhne cca 38°C. Pak se vydávají hledat potravu.

Chování leguána

Krotký a přizpůsobený leguán se nebude cítit ohrožen dojde-li ke kontaktu s neznámými osobami, ale může se pokusit vyšplhat na rameno nebo hlavu majitele. Bude si dávat pozor na své okolí a jeho odezva na hlazení zad nebo hlavu bude veskrze kladná. Zdravá mláďata nebo divocí jedinci (buď z přírody nebo od předchozího majitele), dospívající a dospělí leguáni jsou bojovní a budou se snažit o únik. Při tom mohou šlehat ocasem nebo se v rukou kroutí na způsob krokodýla. Na počátku se mohou bránit tomu, abyste je brali do rukou.
Nemocné mládě, dospívající jedinec nebo dospělý leguán může stále odmítat být chycen, ale s mnohem menší silou. Tento fakt je dobře znatelný, když ho držíte v rukou. Leguán, který pouze leží v teráriu bez zájmu o okolí nereagující ve vašich rukou je buď příliš studený nebo velmi nemocný (pravděpodobně trpí vnitřními parazity a možná i systémovou bakteriální infekcí). Jestliže se na těle leguána nacházejí zřetelné záhyby kůže (probíhající od žeber na straně dozadu) znamená to, že je leguán dehydrován nebo podvyživen.

Leguánovití

Leguánovití Iguanidae nahrazují v Americe vlastně agamy, které se zde nevyskytují. Dále se ještě vyskytuje 7 druhů na Madagaskaru a jeden druh na Fidži. Celkem jich známe asi 700. Obývají tropické a subtropické oblasti. Nejmenší měří 7-8 centimetrů, největší dosahují až dvou metrů. Nejčastěji žijí na stromech v pralesích, ale vyskytují se i v pouštích, horách nebo u pobřeží moře. Samci jsou větší, mívají různé hřebeny a kožní lemy. Rozmnožují se kožovitými vejci, jen málo druhů je vejcoživorodých. Někteří se živí rostlinnou, jiní živočišnou potravou. Mezi nejvíce atraktivní a ohrožené patří mohutné druhy rodu Cyclura. Leguány kubánské Cyclura nubila dorůstající 1,5 metru délky a hmotnosti přes 15 kg úspěšně chová a rozmnožuje ZOO Praha. Všechny druhy tohoto rodu jsou zařazeny do seznamů CITES I. V zajetí se často chovají různé druhy anolisů, ropušníků, bazilišků a dalších.

ze zoo

Dne 26. dubna 2004 snesla samice krajty tmavé blíže neurčený počet vajíček a od té doby snůšku chrání v závitech těla. Pravidelnými záškuby svalů zvyšuje svoji tělesnou teplotu a vajíčka zahřívá. Mláďata se budou líhnout přibližně koncem června 2004. Po celé dva měsíce samice nepřijímá potravu a snůšku neopouští. V minulém roce takto odchovala 42 mláďat. Krajty jsou jediní hadi, kteří pečují o svá vajíčka

Kobra

Dospělí jedinci jsou tmavě hnědí, tmavě olivoví až černí, s charakteristickou kresbou brýlí, která ale může někdy chybět. Díky ní si tato kobra vysloužila lidovou přezdívku „brejlovec“. Kresba brýlí na svrchní straně krku je dobře patrná především u mladších hadů. Na hřbetě je žluté a bílé tečkování, které se často prolíná do vzoru úzkých světlých příčných proužků. Spodní strana těla je šedá nebo žlutavá, s tmavým pruhem na spodní straně krku. Ve středu těla je 21-23 řad dorzálií.

užovky

Pravé (aglyfní) užovky mají hladké a rovnoměrně stavěné zuby. Chybějí podélné rýhy. kterými by byly schopné vstříknout jed do rány své kořisti nebo nepřítele, Jsou podle vědců neškodné. Přesto se v posledních letech objevily případy otravy po kousnutí různých pravých užovek. Výzkumy totiž zjistily, že u nás žijící užovky Obojková a Hladká mají ve slinách jed, který může u alergiků vyvolat smrtelnou reakci.Také při zacházení s takzvanými nejedovatými hady je nutno postupovat s maximální opatrností, abyste neohrozili sebe ani ostatní.

Boonreung Bauchan

Thajec Boonreung Bauchan, který držel rekord za rekordně dlouhý pobyt s hady, zemřel poté, co jej jeho mamba kousla do ramena. Do Guinnessovy knihy rekordů se dostal v roce 1998, kdy strávil s hady v uzavřené místnosti sedm dní. Dr. Wipha Praituen z nemocnice v Praibungu na severu Thajska řekl, že jed se rozptýlil v celém jeho těle, když ho přivezli. Boonreung ukazoval vesničanům svou novou mambu, kterou našel v džungli a ta ho kousla. Po kousnutí si dal trochu přírodní medicíny a whisky, poté zkolaboval. Jeho otec řekl, že v domě jeho syna je asi 30 hadů a chce je dát do zoo.

jazyky...

K čemu tedy vlastně slouží ona dlouhá vidlice na konci jazyka, když lze příslušné molekuly do úst dopravit i jazykem docela obyčejným? Otázka o to naléhavější, že rozeklaný jazyk vznikl pravděpodobně ve dvou, či dokonce ve čtyřech evolučních liniích nezávisle na sobě. Bude mít tedy pro své nositele zřejmě nějaký význam.
Když G. S. Fraenkel a D. L. Gunn studovali pohyby živočichů, rozčlenili je do mnoha typů souhrnně označovaných taxe a kineze. Pro přímý pohyb k určitému stimulu navrhli označení klinotaxe a tropotaxe. Oba dva vyžadují opakovanou nebo kontinuální stimulaci smyslových orgánů, která „vede“ živočicha ke zdroji (nebo od zdroje) stimulů. Klinotaxe je založena na porovnání intenzity nebo kvality stimulu na dvou různých místech v různém čase, zatímco tropotaxe zahrnuje porovnání stimulů na dvou místech těla najednou. Klinotaxe je pro chemorecepci běžná. Tropotaxe je teoreticky možná, ale vyžaduje dostatečně silný chemický gradient; takový, aby stimulace na různých částech těla měly odlišitelnou intenzitu.
Pro hady a ještěry, kteří využívají tropotaxi, je důležitá schopnost vnímat v jednom okamžiku odlišnou chemickou kvalitu na dvou různých místech. A k tomu se právě výborně hodí jazyk s dvěma konci. Čím jsou oba konce delší, tím může být vzdálenost mezi „prozkoumávanými“ body větší a tím je chemorecepce de facto citlivější. U některých druhů (např. z čeledí Varanidae, Teidae či některých hadů) může být vzdálenost mezi oběma konci jazyka větší, než je šířka hlavy.

krajta a bezbeci

Vaše krajta se v tu chvíli řídí jen instinktem, který přebije všechny dosavadní návyky, kdy vás znala a bezpečně rozpoznávala. Používá zejména čich a pak také orgán, kterým registruje teplo kořisti. Očima zaznamenává hlavně pohyb. Pokud tedy cítí pach správné kořisti, vnímá teplo a vaše ruka je v "dostřelu", nebude váhat ani zlomek vteřiny! A pokud už kořist drží, nemůže čichat a svůj omyl tedy nepozná! Bude-li kořistí vaše ruka, klidně ji bude škrtit! Pokud by to byla jiná, zranitelnější část těla, můžete se snadno ocitnout ve velkém problému. Nakonec to pozná, ale pro vás může být příliš pozdě!

hadi jazyk 2

Ještě počátkem tohoto století se však odborný svět domníval, že jazyk plazů je hmatovým orgánem. Teprve některé práce z 20. a 30. let ukázaly na chemorecepční funkce. I. Broman se v roce 1920 domníval, že k přenosu molekul slouží přímo špičky jazyka, které se „zasouvají“ do otvorů v horním patře. Později se však ukázalo, že jazyk spíše předává „očichávané“ látky párovým výběžkům ve spodní části ústní dutiny, které teprve komunikují s vomeronazálním orgánem. Původní Bromanovu hypotézu popírá i skutečnost, že Jacobsonův orgán „používají“ téměř všichni šupinatí plazi, avšak mnoho z nich nemá rozdvojený jazyk.

Zabijaci

Existuje mnoho příběhů o hadech, kteří pozřeli člověka. V roce 1972 byl poblíž Johannesburgu uškrcen krajtou čtrnáctiletý Johannes Mokau. Stejně tak byli zabity koně a krávy. Síla hadího sevření je obrovská… Úředně doloženým rekordmanem je exemplář dlouhý 8,45 metrů a vážící 250 kg. Domorodci ale tvrdí že viděli exempláře podstatně delší. Samozřejmě odborníci jim moc nevěří. Ale svědectví domorodců podporuje výpověď velice seriózní a to proslulého cestovatele plukovníka Percyho Fawcetta.

jazyk

Ze všech představ, které si lidé o funkci rozeklaného hadího jazyka udělali, byl nejblíže pravdě Aristoteles. Dnes víme, že rozeklaný jazyk má svůj význam při chemorecepci, i když nejde ani tak o orgán chuti. Jazyk je u plazů jakousi prodlouženou rukou Jakobsonova neboli vomeronazálního orgánu. V typickém případě bývá (plazem) vypláznut, lehce se komíhá – jakoby prozkoumával terén –, někdy se dotýká i předmětů ve svém okolí a nakonec je opět vtažen do ústní dutiny. Patro u plazů komunikuje s nosní dutinou. Molekuly, které se ve vnějším prostředí zachytí na jazyku, jsou dále předávány na sliznice vomeronazálního orgánu. Pro většinu plazů (zejména hadů) je to hlavní a nejdůležitější způsob chemorecepce, vnímání okolí na základě přímé detekce chemických látek.

Hadi zabijaci

Před třemi roky přinesly světové deníky šokující fotografie zasřelené anakondy, v jejíchž útrobách leželo natrávené tělo rybáře. Na obrázku ležela obrovská mrtvá anakonda složená v zadní části nákladního auta. V porovnání s diváky tísnícími se kolem auta je snadné uvěřit, že had měřil 10 metrů, jak prohlašovali jeho lovci…
Svědkové neštěstí prý bezmocně přihlíželi, jak ho had, zatímco muž stál ve vodě, chytil a pak pomalu od hlavy požíral. Spořádat celého muže trvalo prý něco přes deset minut. Svědci prohlásili: jedna noha mu dosud visela ven a mohli jste slyšet jak mu praskají kosti.

puvod...

Hadi tedy za dobu svého vývoje přišli o nohy to se v průběhu tisíciletí projevilo jako nesporná výhoda proti konkurenci při opatřování potravy a jako výhoda před nepřáteli, žijícími ve stejném prostředí. U starobylých, často také nižších hadů jako například hroznýši nebo krajty, lze doložit teorii i tím že se zachovaly některé znaky společné s ještěry - zbytky pánve a zbytky zadních nohou, které jsou patrné na kůži vedle řitního otvoru v podobě krátkých výrůstků.

Konvergence u hadů - krajty zelené

(Chondropython viridis) nověji Morelia viridis, a psohlavce zeleného (Corallus caninus). Jejich domovem jsou tropické deštné pralesy, ale zatímco krajta zelená pochází z Nové Guinee a Austrálie, její zelený dvojník je obyvatelem jižní Ameriky, konkrétně amazonské pánve. Oba tito stromoví zelení hadi, jejichž naprosto stejný charakteristický způsob odpočívání na větvi je dobře znám snad všem teraristům, jsou pro neodborníka prakticky nerozeznatelní, i když mají pochopitelně celou řadu rozlišovacích znaků. Je zajímavé, že i mláďata obou druhů mají úplně odlišné zbarvení než dospělí jedinci, nejčastěji jsou žlutá, nebo červená. Do zeleného zbarvení se přebarvují až kolem druhého roku a bývá to vždy po svlékání. Díky některým znakům je však lze od sebe vcelku dobře rozeznat, pokud je ovšem pozorovatel herpetolog, nebo alespoň trochu zkušený chovatel hadů.

Původ

Z nálezů zkamenělin hadů můžeme usuzovat že na zemi žili již před 81 milióny lety. Hadi se vyvinuli z ještěrů jejichž tělo se v průběhu doby protáhlo do délky a jejichž končetiny zakrněly. Někteří vědci předpokládají. že Varanovec Bornejský, hluchý Lanthanotus je spojovacím článkem mezi ještěry a hady.

Pseudechis porphyriacus

Na australském kontinentě podléhá účinkům jedu ropuch obrovských stále více zvířat, jak divokých tak domácích. Existuje proti nim obrana?
Oběťmi jedovatých ropuch obrovských (Bufo marinus) jsou v Austrálii ještěrky, hadi, psi i kočky. Jedu ropuch podléhají zejména masožraví tvorové, kteří na ropuchu zaútočí a do několika minut je prudký jed vylučovaný z kůže zabije. Počty těchto obětí se počítají ve statisících a stále rostou, úměrně tomu, jak stoupá populace smrtících ropuch. Dva druhy hadů, černého Pseudechis porphyriacus a zeleného stromového hada s latinským jménem Dendrelaphis punctulatus, se s tít však nehodlaly smířit. Vyvinuli si totiž proti jedovaté hrozbě zvláštní účinnou obranu.