Používají

k tomu různých technik. Někteří jen provedou výpad, oběť kousnou, poté se stáhnou a jen čekají až oběť dokoná. Jiní se pevně zakousnou, nepustí a klidně se nechají vláčet. Někteří při zakousnutí do oběti ještě jednou nebo několikrát přežvýknou, aby od těla kořisti vpravili co nejvíce jedu. Hadi žeroucí ryby ji zpravidla žerou ještě za živa (užovka obojková) a nezřídka se stává, že ryba sebou mrská ještě v jícnu hada. Totéž platí pro hmyzožravé hady. Pokud kořist nerozmačkají v tlamce, klidně ji pozřou ještě živou.

Hadi svou potravu

– mluvíme o klasickém terarijním krmení, tedy o myších, potkanech či jiných hlodavcích, kuřatech, rybách nebo hmyzu - loví buď zadušením v kličkách svého těla (hlodavci), vpravením jedu do těla kořisti (hlodavci) nebo ji žerou živou (ryby, hmyz). Dušení v kličkách těla je nejčastější u užovek a hroznýšovitých hadů. Had se do své kořisti zakousne, nejlépe za hlavou a poté kořist obtočí kličkami těla, s každým vydechnutím mírně přitáhne sevření, kořist tedy nemá možnost se nadechnout a umírá. Rozhodně při tom nepraskají kosti, jak se někdy, především v dobrodružné literatuře nebo v senzacechtivé televizi uvádí. Když už nějaká kost praskne, jde spíše o omyl než záměr. Jedovatí hadi do své kořisti vpravují jed pomocí jedových zubů.

Hadi jsou,

jak je snad všeobecně známo, výhradně masožravci. V přírodě se živí drobnými či většími obratlovci, ptáky, obojživelníky, hmyzem, kraby, plži, rybami, jejich jikrami, vejci. Zabývat se ale budu spíše „klasickou potravou“, tedy především zmiňovanými obratlovci, z nichž nejčastěji jde o různé hlodavce, než potravními specialisty (např. vejcožrout africký). To i proto, že mnoho hadů – specialistů, chovaných v zajetí, lze převést na jinou, pro teraristu snadněji dostupnou potravu. Svou potravu hadi nejsou schopni nijak roztrhat, či rozmělnit, polykají tedy potravu v celku a to mnohdy daleko větší, než je jejich hlava. K tomu mají uzpůsobeny kosti lebky, svaly i kůži. Morfologií hadů se zde ale zabývat nechci, zaměřme se na potravu.

Krmení plazů – zaměřeno na hady

Nedávno jsem docela se zájmem a pobavením sledoval bouřlivou diskusi na internetových stránkách o krmení hadů novorozenými koťaty. A protože jsem na téma krmení plazů doslal poslední dobou i pár dotazů, dovolím si zde vyjádřit několik postřehů, zejména z krmení hadů, se kterými mám zkušeností nejvíce.
Každý zkušenější terarista ví, co mají jeho chovanci v oblibě, čím a jak krmit. Každý z nás ale nějak začínal a mnohdy lopotně a pracně sháněl informace. Článek tedy zaměřím pro začínající v oboru, doplním svými postřehy a tím, s čím jsem se ve své praxi setkal.

zuby

Samotné zuby bývají vyvinuty velmi různě, příkladem mohou být zuby jedové. Podrobněji je popisujeme na str. 260. Jed neslouží jen k ochromení nebo usmrcení kořisti, ale zlepšuje i její stravitelnost. Hadi požírají veliká sousta, trávení kořisti trvá poměrně dlouho, a proto přijímají potravu velice nepravidelně. Mnoho druhů může žít bez potravy dlouhou dobu, někdy i několik měsíců.

Existují

druhy velmi štíhlé a tenké i poměrně silné. Jejich ocas může být dlouhý a tenký nebo krátký a výrazně odlišený od trupu. Horní strana těla je většinou pestřejší
než strana spodní. Mnoho druhů má nápadné varovné zbarvení, kresba na hřbetě
jiných druhů má účel maskovací. ejvětší rozdíly mezi příslušníky řádu hadů nacházíme v oblasti hlavy. Hadí hlavu tvoří četné kosti, jež jsou zvláště v oblasti horního patra výjimečně pohyblivé. Spodní čelisti se dokonce mohou "vymknout" z kloubů. Takovým způsobem mohou hadi značně rozšířit svou ústní dutinu při polykání kořisti. Kromě toho mohou posunovat jednotlivé čelisti směrem dopředu. Četné zuby, často ostré jako jehly a zahnuté zpět, přidržují kořist a pomáhají připolykání posunovat ji do jícnu. Zuby ne-
jsou jen na čelistech, ale i na horní patro vé kosti.

Zjednodušeně

můžeme říci, že hadi čichají jazykem - rozeklaná špička jejich jazyka zásobuje Jacobsonův orgán pachy, jež přijímá ze vzduchu. Proto má u hadů velmi důležitou úlohu zkoumání vzduchu a kořisti pomocí jazyka. Chřestýši mají na hlavě dokonce orgán, jímž mohou Zaměřovat tepelné záření (čidlo k vnímání infračerveného záření. Sluch je u hadů vyvinut slabě. Naproti tomu jsou hadi velmi citliví na otřesy, na něž citlivě reagují a prchají. To je hlavním důvodem, proč většina lidí málokdy vidí
hada i v oblastech, kde jsou velmi hojní. Tvarem těla se hadi nijak zvlášť neliší.

Vyvinutější

hadi mají však vyvinutý jen pravý plicní lalok. Při dýchání, to je
při výměně kyslíku a oxidu uhličitého, využívají jen předního oddílu. Zadní oddíl
plic má hladké stěny a hromadí se v něm vzduch. Je důležitý v případě, že had po-
lyká větší kořist, a je proto schopen jen obtížně a nedostatečně dýchat.
S tímto zvláštním, značně změněným způsobem dýchání souvisí i skutečnost, že
"normální" čichový orgán hraje u hadů jen podružnou roli. Pachy hadi vnímají
hlavně prostřednictvím zvláštního orgánu na horním patře. kterému říkáme Jacob-
sonův orgán.

Nová

kůže pod svlečkou je zvláště pestrá.Hadi svlékají i srostlá oční víčka, která vy-
padají jako průhledná čočka. Proto jsou oči hadů před svlékáním jakoby matné.Svlečené hadí kůži se často říká "hadí košilka".Protáhlému hadímu tělu se musely přizpůsobit i vnitřní orgány. Nejnápadněji je tomu v případě plic. U nejpůvodnějších forem jsou ještě plíce párové, stejně jako u ještěrů.

Tuto domněnku podporuje

i stavba hadího oka. Je zcela překryto srostlými očními víčky, jež propouštějí světlo zvláštními "okénky". V případě pradávných předchůdců hadů
měla zavřená oční víčka chránit citlivé oči před zraněním. Říká se, že hadi mají
strnulý pohled. Ve skutečnosti však nejsou oči strnulé a čočky jsou schopny přizpůsobit se měnícím se světelným podmínkám. Samotné oko je však pohyblivé jen málo. Při svlékání svléká had svou starou zrohovatělou horní vrstvu kůže víceméně vcelku.

Proto se

mohou mnozí hadi pohybovat pozoruhodnou rychlostí. Zvláštním způsobem se hadi pohybují, když svlékají vcelku pokožku, přičemž využívají těch nejmenších nerovností podkladu. Mnoho druhů hadů, zvláště tropických, výborně šplhá. Když se had plazí, skupiny žeber na obou stranách těla se střídavě pohybují vpřed, takže působí jako nohy. Některé druhy
hadů žijí v kypré zemi. Domníváme se, že zahrabávající se formy jsou nejpůvodnější a naznačují cestu historického vývoje od ještěrů s nohama k beznohým hadům. Při životě pod zemí nohy překážejí, šupiny jsou však nezbytné, neboť umožňují pohyb.

Díky velkému počtu obratlů je tělo hadů velmi pohyblivé.Nepřítomnost končetin vyžaduje zvláštní způsob pohybu: hadi se plazí na vlastních žebrech. Špičky jejich žeber se opí-
rají o kožní svaly, jež jsou zase spojeny s velkými břišními štítky. Souhra funkce
žeber a břišního svalstva dovoluje břišním štítkům přitisknout se k nerovnému
podkladu. Had pak posouvá štítek po štítku, k čemu je třeba jen poměrně má-
lo síly, protože jeho hmotnost je rozložena stejnoměrně na podkladu.

Řád hadů

zahrnuje na Zemi asi 2700 druhů, to je o něco méně než u blízce příbuz-
ných ještěrů. Oba řády patří do skupiny plazů šupinatých (Squammata). V Evropě
žije 27 druhů hadů, většina z nich ve Středomoří.Už u ještěrů jsme se zmínili o pozoru-
hodné tendenci zakrňování končetin.U hadů, kteří bezpochyby také kdysi měli končetiny, pokročila tato redukce noh nejdále. Až na několik výjimek nenacházíme na jejich kostře už žádné zbytky končetin. Za hlavou jsou na kostře už pouze obratle a žebra.

Chov v domácích podmínkách

je možný a odchov mladých je vzácností. V roce 1997 odchovaly jediné dvě instituce v Evropě několik mladých. V roce 1998 se to podařilo jediné instituci v celé Evropě. Mimochodem to bylo v Čechách.Ale to již odbočuji a navíc vlastně i končím dnešní článek. Pokud máte nějaké otázky ohledně zvířat, rád odpovím. Jestli někdo snad nějaké zvíře chce vidět, můžeme se dohodnout. (Vím, že Piškotka má ráda pavouky a Johny zas hady.) Příště se dozvíte něco o drobných gekoncích rodu TERATOLEPIS.

varan

Podle literatury je největší chovaný jedinec dlouhý 2,7 m a váží 61 kg. Obvykle se varani dorůstají velikostí menších a to okolo 1,5 m. Pokud vás někdo chce ohromit velikostí nějakého plaza, tak je dobré vědět, jestli vám míru říká s délkou ocasu nebo bez. Na ocas u varanů připadá 1/2 až 2/3 délky těla. Tito varánci jsou na žebříčku velikosti hned po varanech komodských.

varan

Tento varan je velice úzce vázán na vodu, v jejíž blízkosti se často zdržuje. Háďata i dospělci hledají ve vodě úkryt před nepřítelem a v neposlední řadě tam loví potravu. Mladí varani výborně šplhají po stromech a plavou. Jako potrava jim pravděpodobně slouží především ryby a pak vše, co se hýbe nebo je v přiměřené velikosti, aby se to dalo zvládnout. Varani se nevyhýbají ani mršinám, na kterých si rádi pochutnají.

Varan skvrnitý

Druh, o kterém vám něco napíšu, je VARANUS SALVATOR, česky jednoduše varan skvrnitý.

Mláďata mají základní zbarvení černé s nepravidelnými oválnými žlutými skvrnami na zádech a bocích. Břicho mají žlutavé s naznačením příčných pruhů. Na ocase skvrny plynule přechází v příčné pruhy. Hlava je posazena na dlouhém a silném krku. Čenich s tlamou je kratší a zašpičatělý. Černé oči se světlou kruhovou duhovkou nápadně vystupují na hlavě poměrně blízko nosních otvorů. Středně dlouhé a silné nohy jsou zakončeny dlouhými prsty s ostrými černými drápy. Huba nebo tlama - jak chcete - je vyzbrojena velice ostrými dozadu zahnutými zuby.

zimovani...

A po hodných, malých a přítulných ještěrkách přicházejí na řadu ještěrky velké, zubaté a někdy i nepříjemné. Zvíře, jenž je opředeno řadou pověr a u něhož ještě spousta druhů čeká na objevení. Ano - správně hádáte, je to varan. Druhová rozmanitost tohoto zvířete je opravdu až neuvěřitelná. Varany najdeme na pouštích, v pralesích, na stromech, ale třeba i ve vodě a na skalách. K životu v určitém prostředí jsou vždy výborně přizpůsobeni a nečiní jim problémy částečně se adaptovat i na podmínky zcela odlišné.

Občas porosíme i listí s kameny. Pozor - nesmí nic plesnivět!
Pokud jsme vše udělali správně, nemusíme se obávat toho, jak to dopadne. To se ostatně dozvíme zhruba za 4 měsíce.
Postup při odzimování je přesně opačný. Ještěrky musíme hodně napájet, jelikož ztratily velké množství tekutin. Podáváme dostatek rozmanité živé potravy obalené ve vitamínové směsi. Za tyto strasti se zvířata odmění zajímavým sociálním chováním a ochotně se i rozmnožují.

3

Nyní už zbývá celou nádobu přenést na místo, kde stráví celou zimu, přesněji řečeno 3-5 měsíců. V našem případě je to lednička. Zde musí být konstantní teplota 5 oC. Nižší teplota ještěrky vyčerpává a při 8 oC se probouzejí a opět se vyčerpávají, což se projeví nadměrným úbytkem váhy a což může končit smrtí.Při správném zimování nečiní úbytek na váze více jak 5 %. Místo vody v misce je písek a po celou dobu zimování ho udržujeme vlhký až mokrý.

cont

Umístíme zde misku na vodu a vše je připraveno. Vypustíme zde ještěrky, které už jsou velice klidné a celou nádobu umístíme do 16-20 oC. Lepší je teplota spodní hranice. Mírně nádobu zatemníme, přikryjeme králičím pletivem (pokud máme mláďátka, použijeme muší pletivo) a necháme na pokoji po dobu 14 dnů. Tento čas v žádném případě nezkracujeme, zvířata musí mít absolutně prázdná střeva, jinak v době zimování zbytky začnou hnít a zplodiny z neblahého procesu otráví nebohé zvíře.

zimovani2

Poté nastává důležitá fáze, která spočívá v připravení vhodné zazimovací nádoby. Vycházím z toho, že zimujeme v lednici, takže si připravíme spodní šuplík na zeleninu a ovoce. Stávající potraviny ze šuplíku odstraníme a vložíme jiné přírodniny (méně poživatelné, avšak pro zimování perlovek vhodnější). Nejlepší jsou kameny, cihly apod.Přiložíme je tak, aby vznikaly tunely a škvíry, do kterých se ještěrky zahrabou. Celé dílo prosypáváme nahrubo natrhaným suchým listím nebo prokládáme mechem (bělomech, rašeliník), který je však méně vhodný.

jester. perlova zimovani 1

Zimování můžeme u některých zvířat opomenout nebo ho jen simulovat napolovic snížením teplot na pokojovou teplotu a zatemněním. Většina ještěrek však bez opravdového zimování nemůže správně vegetovat. A jak takové zimování provádíme? Zhruba na konci září až na konci listopadu ještěrky (ještěrka perlová - LACERTA LEPIDA) samy přestanou zčásti přijímat potravu a začnou polehávat a pospávat přes den. To je znamení pro nás. Mírně snížíme teplotu a úplně vysadíme krmení. Podáváme pouze čistou vodu a rosíme terárium. Pokud je to možné, snažíme se ještěrky nerušit, protože většinu času prospí. Toto trvá přibližně tři týdny.

burza v Ostravě

8. ročník pravidelně pořádané teraristické burzy Aqua-Terra v Kulturním domu města Ostravy. Díky poloze Ostravy je burza, kromě tuzemských teraristů, hojně navštěvována i teraristy ze Slovenska a Polska. Burzy probíhají od 8:00 do 12:00 hodin. Vstupné pro dospělé činí 20,- Kč, pro děti do 15 let 10,- Kč. Stůl je možno objednat e-mailem, nebo telefonicky, cena stolu je 80,- Kč. Místo konání Aqua-Terra burzy najdete kousek od centra Ostravy, na průtahu městem, díky tomu je příjezd snadný prakticky z každého směru. V okolí je také dostatek neplacených parkovacích míst. V případě cestování hromadnou dopravou je možno dojet autobusem na "Ústřední autobusové nádraží" vzdálené 10 minut chůze od místa konání burzy. Z vlaku je nejlepší vystoupit na nádraží "Ostrava - Svinov" a dále se svést tramvají číslo 4 nebo 8 směrem do centra Ostravy na zastávku "Krajský úřad".

Novohradecké lesy

Novohradecké lesy a lokalita Na Plachtě jsou místem přirozeného výskytu zmije obecné. Je třeba dávat pozor, a to i na psy. eva Dalecká byla na procházce se svým ročním jezevčíkem Hugem v oblíbené pejskařské lokalitě Na Plachtě. Volně pobíhající pes se však náhle začal chovat divně. Později mu natolik otekla hlava, že byla nutná návštěva veterinární pohotovosti. Vzniklo podezření, že Huga při procházce uštkla zmije. Musel být hospitalizován. Eva Dalecká slyšela od známých, že to není ojedinělý případ. Dozvěděla se také, že Na Plachtu prý ochranáři bez upozornění zmije vysazují.